Romantismus (literatura) – Wikipedie

Romantismus (literatura) – Wikipedie
Přeskočit na obsah
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tiflis (
Tbilisi
), obraz
Michaila Jurjeviče Lermontova
z roku 1837
Romantismus
je široké umělecké hnutí především první poloviny
19. století
, které vzniklo jako umělecký protiklad
klasicismu
a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala
Velká francouzská revoluce
. Své jméno dostalo od
románu
, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí. Razantně odmítl většinu zásad klasicismu a osvícenství.
Romantismus
vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována
Anglie
(tzv.
jezerní básníci
), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída
měšťanstva
začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru
aristokracie
) a proti
stavovskému
feudálnímu
zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. V literatuře se toto období často označuje jako preromantismus nebo
sentimentalismus
(pro jeho orientaci na posílení emocionální působivosti uměleckých děl).
Související informace naleznete také v článku
Preromantismus
Romantická literární díla vznikala i v druhé polovině 19. století, kdy se stal vůdčím literárním proudem
kritický realismus
. Často se v této souvislosti hovoří o pozdním romantismu nebo o
novoromantismu
Používání termínu novoromantismus není však ustálené, neboť se také používá pro označení literárního proudu na přelomu 19. a 20. století,
jehož představitelé většinou epigonsky a vyumělkovaně napodobovali složitý a archaistický sloh pozdního romantismu a obnovili tím v literatuře romantickou tajemnost, zešeřelost a světobol, konzervativní kult minulosti a katolictví, ale také mystiku a morbidnost.
Související informace naleznete také v článku
Novoromantismus
Znaky literárního romantismu
editovat
editovat zdroj
Rozpor mezi snem a skutečností
editovat
editovat zdroj
Svoboda vede lid na barikády
, obraz
Eugèna Delacroixe
z roku 1830
Jádrem romantismu je konflikt mezi vnitřním a reálným světem, jenž vyúsťuje ke vzpouře vůči reálnému světu, která nemůže uspět. Tento konflikt se projevuje jako rozpor mezi snem a historicky nebo osudově danou skutečností. Ideály
osvícenství
a francouzské revoluce naplnily Evropu nadějí na osvobození. Vznešené myšlenky volnosti, rovnosti a bratrství dávaly naději na lepší život. Feudalismus padl, nebo se přetvořil v osvícenský feudalismus, ale nové společenské vztahy, vyznačující se honbou za majetkem, přinesly zklamání. Člověk, toužící po uplatnění svých schopností, tak stojí proti necitelnému světu, je ve sporu se svou dobou, ale jeho vzpoura musí skončit nezdarem.
Tento rozpor se snaží romantikové řešit v zásadě dvojím způsobem:
tzv.
konzervativní romantismus
jej řeší únikem do fantazie (často s prvky tajemnosti i
hrůzy
), do idealizované minulosti (obliba
středověku
), do
náboženských
představ (mnohdy i
mystických
) a
mýtů
, do vzdálených exotických zemí, ale také do dětství či k přírodě. Pokud se zaměřuje především na iracionální, děsivé, tragické a nadpřirozené jevy a vyznačuje se fascinací smrtí, vnitřním rozkladem postav nebo šílenstvím a zobrazováním potlačovaných stránek lidské psychiky, hovoříme o tzv.
temném nebo černém romantismu
revoluční romantismus
se snaží romantický rozpor vyřešit přetvořením světa, přičemž i tato snaha může být založena na zálibě v minulosti, na náboženských představách atp. (v tomto případě však nejde o únik, ale o myšlenkovou podporu těchto snah).
Romantismus proto zdůrazňuje
individualitu
, subjektivnost, iracionalitu,
imaginaci
, osobnost, spontánnost,
emotivnost
vizionářství
transcendentalitu
, obdiv k přírodě, k
folklóru
a ke středověku. Romantická literární díla obsahují často tajemné, osudové, někdy i
mystické
, hrůzné a fantastické motivy (návaznost na
gotický román
), často jsou popisovány staré hrady, osamělé stromy a skály, tajemná jezera i lodě v bouři. Důraz je kladen na nitro člověka a v něm zvláště na cit, smysly a vůli.
Romantický hrdina
editovat
editovat zdroj
Ilustrace k románu
Victora Huga
Chrám Matky Boží v Paříži
z roku 1831
Hrdinové romantických literárních děl se bouří proti společenským konvencím a nechtějí se podřídit zákonům a svému pokryteckému okolí. Stávají se proto společenskými vyděděnci, zbojníky, vězni, žebráky, tuláky, poutníky nebo již stojí na okraji společnosti od samého počátku jako cikáni nebo lidé odlišující se od svého okolí zjevem, např. tělesným postižením (s tím souvisí tzv. harmonie kontrastu, kdy například hrbáč má duši anděla a tělesně krásný člověk duši ďábla). Obvykle to jsou ale silní a výjimeční jedinci, vyznačující se vášnivou citovostí a trpící pocitem osamocení. Proto se obrací do svého nitra a většinou končí tragicky. Často také prožívají osudovou lásku, ale protože milují buď vysněný ideál, nebo již zadanou ženu, musí jejich láska skončit nešťastně. Rozpor mezi krásným osobním snem, vidinou, představou, touhou nebo ideálem na jedné straně a zdrcující skutečností na straně druhé jim přináší rozčarování a zklamání, které obrací do svého nitra, čímž se jejich duševní trýzeň jen zvyšuje (rozpor mezi představou a skutečností může být tak silný, že jej hrdina často nemusí přežít).
Francouzský spisovatel
Alfred de Musset
použil pro pocit slabosti, rozervanosti, beznaděje, ztráty idejí a duchovních jistot romantických hrdinů pojem „
nemoc století
“ („
mal de siecle
“).
Protože se romantická díla vyznačují velkou subjektivností, romantický hrdina často splývá s jejich autorem, který nejen že vyjadřuje v díle svůj názor, ale mnohdy vstupuje přímo i do děje.
Romantismus a kritický realismus
editovat
editovat zdroj
Romantičtí spisovatelé patří k nejvýraznějším autorům národních literatur 19. století, v jejich dílech se však často romantické prvky prolínají s prvky jiných literárních proudů (nejčastěji jde o
kritický realismus
). Vztah romantismu‚
preromantismu
a kritického realismu velmi dobře charakterizoval zejména ruský literární vědec
Gennadij Nikolajevič Pospelov
ve svém díle
Problémy historického vývoje literatury
Pospelov definuje slova preromantismus a romantismus jako označení pro literární proudy. Za základní znak preromantismu (sentimentalismu) považuje Pospelov schopnost vnitřní reflexe, tedy schopnost zkoumat vlastní city, zatímco romantismus podle něho znamená schopnost podřídit tyto city dosažení vyšších cílů. Realismus je podle Pospelova primárně tvůrčí metoda, která znamená, že se literární postava chová podle své sociální podstaty, a to na rozdíl od druhé, tzv. normativní tvůrčí metody, kdy se postava chová podle norem chování definovaných spisovatelem (tyto normy chování jsou pro sociální prostředí, ze kterého postava pochází, neobvyklé, a je velmi nepravděpodobné, že by se ve skutečnosti postava takto chovala, nic to však neubírá jejich případné vznešenosti a umělecké přesvědčivosti).
Na základě takto vytvořených definic pak Pospelov dochází k názoru, že pro preromantismus a romantismus je typická normativní tvůrčí metoda, zatímco kritický realismus je literární proud, který dostal své označení podle toho, že v něm převládá tvůrčí metoda realistická (sloužící ke kritickému zobrazení společnosti), přičemž se tyto dvě metody mohou v jednotlivých dílech pochopitelně prolínat.
Žánry romantické literatury
editovat
editovat zdroj
Childe Haroldova pouť
, obraz
Josepha Mallorda Williama Turnera
z roku 1823 inspirovaná
poemou
lorda Byrona
Významným rysem romantické literatury je stírání hranic tradičních žánrů, které vyplynulo ze snahy romantiků získat zrušením předpisů dostatek prostoru k projevení své invence, originality a absolutní umělecké svobody a k vyjádření svých pocitů a které se projevilo především v lyrizaci
epických
dramatických
útvarů (
lyrická poezie
nejlépe vyjadřuje pocity autora). Takto nově vzniklé lyricko-epické žánry (poema, moderní epos a dramatická báseň) se těšily obzvláštní oblibě, neboť umožňovaly vyprávět příběh a současně promítat hrdinovy duševní stavy a pocity do vnějších přírodních kulis, neboť příroda je ve srovnání s ostatním světem ideální. Dalším projevem žánrového míšení bylo například uvádění
groteskních
prvků do tragédie a rozbití tradičního dělení na
tragédii
komedii
vůbec.
K základním
žánrům
romantické literatury patří:
lyrická poezie
lyricko
epické
žánry:
poema
, tj. básnická (někdy též označovaná podle svého tvůrce jako
byronská
) povídka,
moderní
epos
žánry
lidové slovesnosti
, zejména
balada
pověst
pohádka
romantický
historický
román (vznik historického románu je kladen právě do období romantismu)
dramatická
báseň.
Romantismus v národních literaturách
editovat
editovat zdroj
Anglická literatura
editovat
editovat zdroj
Za místo zrodu romantismu je považována
Anglie
, kde první generace anglických romantiků bezprostředně navázala na předcházející preromantické autory. Jedná se především o tzv.
jezerní básníky
, skupinu umělců, které spojoval život uprostřed nádherné přírody v
Jezerním okrsku
na severozápadě Anglie. K nejvýznamnějším z nich patří:
William Wordsworth
(1770–1850) a
Samuel Taylor Coleridge
(1772–1834), kteří roku 1798 společně vydali básnickou sbírku
Lyrické balady
(Lyrical Ballads), považovanou za první romantické dílo
anglické literatury
. Ve sbírce je mimo jiné obsažena slavná Coleridgova poema
Píseň o starém námořníkovi
(The Rime of the Ancient Mariner), jejíž hrdina se proviní tím, že na moři zabije bezdůvodně
albatrosa
, a je za to potrestán tajemnými přírodními silami.
Robert Southey
(1774–1843), básník a literární badatel.
Jezerní básníci
William Wordsworth
Samuel Taylor Coleridge
Robert Southey
K nejvýznamnějším představitelům následující (druhé) generaci anglických romantiků patří:
George Gordon Byron
Percy Bysshe Shelley
John Keats
Walter Scott
John Clare
lord
George Gordon Byron
(1788–1824), jeden z největších evropských básníků vůbec, pro jehož dílo je charakteristický osamocený boj za svobodu proti tyranům (tzv.
byronismus
). Byron je také považován za tvůrce nových lyricko-epických žánrů:
básnické (byronské) povídky
, tzv. poemy, např.
Džaur
(1813, Giaour),
Korzár
(1814, The Corsair),
Lara
(1814) nebo
Vězeň chillonský
(1816, The Prisoner Of Chillon)
moderního eposu, např.
Childe Haroldova pouť
(1812–1818, Childe Harold's Pilgrimage) nebo
Don Juan
(1819–1824)
dramatické básně, např.
Manfréd
(1817) nebo
Kain
(1821, Cain), ve kterých je romantická vzpoura namířena proti nejvyšší morální autoritě – proti Bohu. Takováto revolta proti řádu, bohům a osudu se nazývá
titanismus
Percy Bysshe Shelley
(1792–1822), který je považován za autora nejlepších lyrických básní napsaných v anglickém jazyce. Slavné jsou i jeho titánské filozofické drama
Odpoutaný Prométheus
(1820, Prometheus Unbound), ve kterém jeho hrdina vítězně vzdoruje
Jupiterovi
ztělesňujícím symbol tyranie a nesvobody, a historická tragédie
Cenci
(1819, The Cenci), inspirovaná skutečnými událostmi z renesanční Itálie konce 16. století.
John Keats
(1795–1821), básník, mimo jiné autor poemy
Endymion
(1818), eposu
Hyperion
(1820), básně
Podzimu
(1819, To Autumn), slavných lyrických
ód
Óda na slavíka
(1819, Ode to a Nightingale),
Óda na řeckou vázu
(1819, Ode on a Grecian Urn) a dalších a balady
La Belle Dame sans Merci
(1819).
K dalším anglickým romantikům patří:
Maria Edgeworthová
(1767–1849), irská anglicky píšící spisovatelka známá svými romány o životě v Irsku a dětskými příběhy.
Walter Scott
(1771–1832), básník a prozaik, tvůrce historického románu. Z jeho básnického díla je nejvýznamnější sbírka skotských lidových balad
Lidové zpěvy skotského pohraničí
(1802–1803, Minstrelsy of the Scottish Border) a báseň
Jezerní panna
(1810, The Lady of the Lake), z románů
Waverley
(1814),
Rob Roy
(1817),
Srdce Edinburghu
(1818, The Heart of Midlothian),
Ivanhoe
(1819),
Quentin Durward
(1823) a další.
Charles Lamb
(1775–1834), básník, dramatik a esejista. Se svou sestrou Mary Ann (1765–1847) vytvořil klasické dílo pro mládež
Příběhy ze Shakespeara
(1807, Tales from Shakespeare), převyprávění dvaceti
Shakespearových
nejznámějších divadelních her.
William Hazlitt
(1778–1830), literární kritik a esejista.
Thomas Moore
(1779–1852),
irský
básník, autor lyriky, která působila na irské národní obrození
Irské melodie
(1807–1834, Irish Melodies) a cyklu lyricko-epických básnických
orientálních
povídek
Lalla Rookh
(1817).
Leigh Hunt
(1784–1859), radikální novinář, esejista a básník.
Henry Kirke White
(1785–1806), básník, autor melancholických poem, balad a vznícené lyriky.
John Wilson
(1785–1854),
skotský
básník a spisovatel, který měl blízko k tzv.
jezerním básníkům
Thomas de Quincey
(1785–1859), filozof, esejista, básník a literární kritik, který ve svém
autobiografickém
díle
Zpověď anglického poživače opia
(1822, Confessions of an English Opium Eater) popisuje, jak mu
opium
, na nějž si navykl již v mládí, otevřelo „bránu rajských rozkoší“, svět úchvatných vizí, snů a fantastických smyslových vjemů, jen aby ho vzápětí uvrhlo do propastného utrpení fyzického i duševního.
Frederick Marryat
(1792–1847), autor
dobrodružných
příběhů s námořní a pirátskou tematikou, například
Kormidelník Vlnovský
(1841, Masterman Ready, or the Wreck in the Pacific).
John Clare
(1793–1864), básník oslavující tradiční venkovský život mizející v průmyslové revoluci.
Felicia Hemansová
(1793–1835), autorka duchovní i osobní lyriky.
John William Polidori
(1795–1821), první autor ve světové literatuře, který napsal příběh o
upírovi
The Vampire
(1819)
Mary Shelleyová
(1797–1851), manželka básníka
Shelleyho
, autorka
gotického románu
Frankenstein aneb Moderní Prométheus
(1818, Frankenstein or, The Modern Prometheus).
V období romantismu žila také spisovatelka
Jane Austenová
(1775–1817), ale její díla často kritizovala romantické ideály tím, že upřednostňovala rozum, společenské chování a umírněnost před emocionálními výstřelky, což ji řadí spíše mezi přechodné postavy mezi neoklasicismem a raným realismem než mezi plnohodnotné romantiky.
Spojnicí mezi druhou generací anglických romantiků a představiteli pozdního anglického romantismu tvoří dílo sester Brontëových. Nejstarší z nich
Charlotte Brontëová
(1816–1855) se celosvětově proslavila románem
Jana Eyrová
(1847, Jane Eyre) líčícím dramatické vztahy neurozené hrdinky k byronovsky hrdému a tajemnému šlechtici. Prostřední
Emily Brontëová
(1818–1848) je autorkou originálního románu
Vichrné návrší
(1847, Wuthering Heights), ve kterém se
symbolické
pojetí severoanglické přírody slučuje s baladickým,
goticky
tajuplným a mnohdy až
surrealisticky
snovým příběhem. Nejmladší z nich,
Anne Brontëová
(1820–1849), se zaměřila na zobrazování strastiplných osudů žen a na líčení ženské otázky a sociálních rozporů. Její román
Dvojí život Heleny Grahamové
(1848, The Tenant of Wildfell Hall) bývá hodnocen jak první dílo
feminismu
. Uměleckých kvalit svých sester však nedosáhla.
Angličtí romantičtí spisovatelé
Charles Lamb
William Hazlitt
Thomas Moore
Leigh Hunt
John Wilson
Thomas de Quincey
Frederick Marryat
Felicia Hemansová
John William Polidori
Mary Shelleyová
Charlotte Brontëová
Emily Brontëová
Anne Brontëová
Za představitele pozdní anglické romantiky je možno považovat:
Thomas Carlyle
Alfred Tennyson
skotského historika, filozofa a spisovatele
Thomase Carlyleho
(1795–1881).
básníka
Alfreda Tennysona
(1809–1892), navazujícího na anglické romantiky zejména po formální stránce tak, že jeho básně navozují teskně zádumčivou náladu – např. báseň
Paní ze Shalott
(1842, The Lady of Shalott ) nebo cyklus poem
Idyly královské
(1859–1885, Idylls of the King) napsaných na podkladě pověstí o
králi Artušovi
a jeho družině.
irského
prozaika
Josepha Sheridana Le Fanu
(1814–1873), tvořícího v duchu
gotického románu
, který je řazen k zakladatelům hororu a
detektivního
žánru.
básníka
Algernona Charlese Swinburneho
(1837–1909) píšícího nespoutanou poezii tryskající z pohanské živelnosti a z odporu ke všem církevním i světským autoritám,
romanopisce a novelistu
Roberta Louise Stevensona
(1850–1894), který je znám především svým
dobrodružným
pirátským románem
Ostrov pokladů
(1883, Treasure Island) a
hororovým
příběhem
Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda
(1886, The Strange Case Of Dr. Jekyll And Mr. Hyde) s motivem rozdvojení osobnosti,
dramatika, prozaika, básníka a esejistu
Oscara Wilda
(1854–1900), autora humorných povídek s fantastickými motivy, zesměšňujících morálku vysokých společenských – např.
Strašidlo cantervillské
(1887, The Canterville Ghost), jiskřivých
satirických
společenských
komedií
– např.
Jak je důležité míti Filipa
(1895, The Importance of Being Earnest),
secesních
pohádek – sbírky
Šťastný princ
(1888, The Happy Price) a
Dům granátových jablek
(1891, House of Pomegranates), románu
Obraz Doriana Graye
(1891, The Picture of Dorian Gray) s morálním tématem odlidštěného vztahu hrdiny k okolnímu světu, a tragédie
Salomé
(1893), která se stala předlohou k
opeře
Richarda Strausse
Z romantismu vyšel i jeden ze zakladatelů
modernismu
, prozaik
Joseph Conrad
(1857–1924), jehož hluboké
novely
a romány se odehrávají v exotických krajích nebo na zámořských lodích a zachycují zhoubné rysy
kolonialismu
i psychologickou složitost lidského jednání člověka vyvázaného ze světa západní civilizace – např.
Lord Jim
(1900),
Srdce temnoty
(1902, The Heart of Darkness) a další.
Německá literatura
editovat
editovat zdroj
Mostem mezi klasicismem a romantismem se v Německu stala tzv. německá klasika, reprezentovaná především dílem
Johanna Wolfganga Goetha
Friedricha Schillera
. Další její představitelé se však svým subjektivismem, přecházejícím někdy až v irealitu, již přiblížili k romantickému pojetí světa. Byl to zejména
prozaik humorně sentimentálního ladění
Jean Paul
(1763–1825),
osamělý náboženský básník a vizionář
Friedrich Hölderlin
(1770–1843),
dramatik a prozaik
Heinrich von Kleist
(1777–1811), který navázal na osudovost
antické
tragédie a jehož dílo se vyznačuje bezútěšným pesimismem plynoucím z protikladu skutečnosti a ideálů.
Spisovatelé německé klasiky
Jean Paul
Friedrich Hölderlin
Heinrich von Kleist
Novalis
První, tzv. starší romantický proud (Frühromantik) vznikl v Německu na přelomu 18. a 19. století souběžně s německou klasikou. Jeho centrum bylo v
Jeně
, kde bratři
Karl Wilhelm Friedrich Schlegel
(1772–1829) a
August Wilhelm Schlegel
(1767–1845) soustředili jeho stoupence kolem časopisu
Athenaeum
(v letech 1798–1800 vyšla tři čísla, každé ve dvou svazcích). Šlo svým způsobem o kriticko-vědecký uzavřený kroužek, prosazující
náboženství
jako půdu pro veškeré umění a
mytologii
jako jádro poezie. Patřili sem ještě:
filozofové
Johann Gottlieb Fichte
(1762–1814),
Friedrich Wilhelm Joseph Schelling
(1775–1854) a
Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher
(1768–1834),
básníci
Ludwig Tieck
(1773–1853), zakladatel německé umělecké pohádky, a
Novalis
(1772–1801), autor básnické sbírky
Hymny noci
(1800, Hymnen an die Nacht) s motivy ztracené lásky a touhy po smrti a nedokončeného románu
Heinrich von Ofterdingen
(1802), ve kterém zobrazil život
středověkého
potulného básníka hledajícího „modrý květ“ jako symbol smyslu poezie a života.
Spisovatelé starší německé romantiky
Wilhelm Friedrich Schlegel
August Wilhelm Schlegel
Johann Gottlieb Fichte
Friedrich Wilhelm Joseph Schelling
Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher
Ludwig Tieck
bratři Grimové
Mladší, méně spekulativní a více iracionalistický romantický proud (Spätromantik) se zájmem o
lidovou slovesnost
měl své centrum v
Heidelbergu
. Do této skupiny patřili:
básníci
Clemens Brentano
(1778–1842) a
Achim von Arnim
(1781–1831), kteří společně vydali sbírku lidové a zlidovělé poezie
Chlapcův kouzelný roh
(1806, Des Knaben Wunderhorn). Arnim sám je znám jako autor fantaskních novel a románů, Brentano zase pohádek a básní prodchnutých lidovým tónem.
Karoline von Günderrode
(1780–1806), spisovatelka a básnířka, přítelkyně Bettiny von Arnim.
Bettina von Arnim
(1785–1859), sestra
Clemense Brentana
a manželka
Achima von Arnim
, spisovatelka a hudební skladatelka.
literární kritici
Joseph Görres
(1776–1848) a
Adam Heinrich Müller
(1779–1829),
bratři Grimmové
Jacob
(1785–1863) a
Wilhelm
(1786–1859), oba
jazykovědci
a sběratelé lidových pohádek prvně vydaných roku 1812,
básník a prozaik
Joseph von Eichendorff
(1788–1857), tvůrce přírodní a náladové poezie, jež nadlouho svým mistrovstvím ovlivnila německou lyriku, a jehož idylická novela
Ze života darmošlapa
(1826, Aus dem Leben eines Taugenichts) patřila po celé generace k nejoblíbenější četbě v německy mluvících zemích.
Spisovatelé mladší německé romantiky
Clemens Brentano
Achim von Arnim
Karoline von Günderrode
Bettina von Arnim
Joseph Görres
Adam Heinrich Müller
Joseph von Eichendorff
K dalším představitelům německého romantismu patří
E. T. A. Hoffmann
Adalbert von Chamisso
Heinrich Heine
prozaik, dramatik, teolog a pedagog
Heinrich Zschokke
(1771—1848), který byl ovlivněn hrůzostrašnými a rytířskými tématy, na jejichž základě psal své lidové romány i dramata. V jeho následujících historických prózách se projevoval vliv
Waltera Scotta
. Nejznámější z jeho díla je loupežnický román
Abelino, veliký zbojník
(1793, Abällino, der große Bandit), který roku 1795 zdramatizoval..
satirik
Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann
(1776–1822) přecházející ve svých dílech až v démonickou
grotesku
, v níž se reálné prvky mísí s prvky nadpřirozenými, a předjímající tak díla
Edgara Allana Poea
či
Franze Kafky
Friedrich de la Motte Fouqué
(1777–1843), který ve svém díle usiloval o oživení národní historie a je dodnes známý svými pohádkami
Mužíček Šibeníček
(1810, Das Galgenmännlein) a
Undine
(1811, česky též jako
Rusalka
).
Ernst August Friedrich Klingemann
(1777–1835), německý romantický prozaik, dramatik, divadelní režisér a ředitel obecně dnes uznávaný jako autor románu
Noční vigilie
(1804, Nachtwachen), který napsal pod pseudonymem Bonaventura.
Karl Friedrich Gottlob Wetzel
(1779—1819), básník, prozaik, dramatik, lékař a redaktor.
Adalbert von Chamisso
(1781–1838), původem
Francouz
, známý zejména díky své fantastické povídce
Podivuhodný příběh Petra Schlemihla
(1814, Peter Schlemihls wundersame Geschichte) o muži, který prodal ďáblu svůj stín.
Ludwig Uhland
(1787–1862), básník a
filolog
, zakladatel tzv. švábské romantické školy, kam ještě patřili básníci
Justinus Kerner
(1786–1862) a
Gustav Schwab
(1792–1850).
Friedrich Rückert
(1788–1866), básník, překladatel a profesor orientálních jazyků.
Heinrich Heine
(1797–1856), kritik německého šosáctví,
prušáckého
militarismu
klerikalismu
i despotismu německých knížátek, po
Goethovi
považovaný za druhého nejvýznamnějšího německého básníka. Jeho básnická tvorba, využívající tradic lidové lyriky a baladiky, obsahuje intimní, přírodní a milostné motivy, ale vyjadřuje vážný vztah ke společenským problémům – např.
Kniha písní
(1827, Buch der Lieder). Ve veršovaném eposu
Německo: zimní pohádka
(1844, Deutschland: Ein Wintermärchen) Heine satiricky zesměšnil poměry v Německu, v eposu
Atta Troll
(1842) kritizoval politickou a básnickou omezenost tzv. tendenční literatury. Kromě toho je autorem mnoha prozaických prací, statí o umění, filozofii a německé kultuře vůbec.
Michael Beer
(1800–1833), dramatik a básník židovského původu, známý především pro svou jednoaktovou tragédií
Vyvrhel
(1823, Der Paria), která se sice odehrává v kastovní Indii, ale je interpretována jako protest proti útlaku Židů v Evropě.
předchůdci
absurdního dramatu
Christian Dietrich Grabbe
(1801–1836), autor groteskní
komedie
Žert, satira, ironie a hlubší význam
(1822, Scherz, Satire, Ironie und tiefere Bedeutung), a
Georg Büchner
(1813–1837) z jehož her je nejznámější
Dantonova smrt
(1835, Dantons Tod) a nedokončený
Vojcek
(1836, Woyzeck) prvně publikovaný až roku 1879, v němž autor expresivní formou líčí tragický osud ubohého a ponižovaného důstojnického sluhy.
Wilhelm Hauff
(1802–1827), známý především jako autor tří
almanachů
autorských pohádek
Karavana
(1825, Die Karawane),
Šejk z Alexandrie a jeho otroci
(1826, Der Scheich von Alessandria und seine Sklaven) a
Hospoda ve Spessartu
(1827, Das Wirtshaus im Spessart).
rakouský
básník
Nikolaus Lenau
(1802–1850), autor lyricko-dramatických eposů, např.
Albigenští
(1842, Die Albigenser) o hnutí středověkých francouzských
heretiků
básník a prozaik
Eduard Mörike
(1804–1875), vrcholný představitel švábské romantiky, který se proslavil především svou okouzlující novelou
Mozartova cesta do Prahy
(1856, Mozart auf der Reise nach Prag).
hudební
skladatel
Richard Wagner
(1813–1883), jehož
libreta
k vlastním operám mají vysokou literární hodnotu – např.
Bludný Holanďan
(1843, Der fliegende Holländer),
Lohengrin
(1850),
Tristan a Isolda
(1865, Tristan und Isolde),
tetralogie
Prsten Nibelungův
(1851–1876, Der Ring des Nibelungen) nebo
Parsifal
(1882).
Němečtí romantičtí spisovatelé
Heinrich Zschokke
Ludwig Uhland
Friedrich de la Motte Fouqué
Ernst August Friedrich Klingemann
Michael Beer
Friedrich Rückert
Christian Dietrich Grabbe
Georg Büchner
Wilhelm Hauff
Nikolaus Lenau
Eduard Mörike
Richard Wagner
Z představitelů německého pozdního romantismu lze jmenovat dramatika
Huga von Hofmannsthala
(1874–1929), autora lyrických veršovaných dramat
Smrt Tizianova
(1892, Der Tod des Tizian),
Blázen a smrt
(1894, Der Tor und der Tod),
Elektra
(1904) a
libret
k operám
Richarda Strausse
Elektra
(1909),
Růžový kavalír
(1910, Der Rosenkavalier) a
Ariadna na Naxu
(1913, Ariadne auf Naxos).
Francouzská literatura
editovat
editovat zdroj
Alphonse de Lamartine
Gérard de Nerval
Jules Janin
Théophile Gautier
Victor Hugo
Stendhal
Charles Augustin Sainte-Beuve.jpg
První fáze francouzského romantismu se datuje do let 1815 až 1830 (rok 1815, který je koncem vlády
Napoleona I.
, je tradičně považován také za konec období pozdního
klasicismu
, tzv.
empíru
). Romantické tendence ve
francouzské literatuře
lze vystopovat sice již v díle preromantiků (především jde o
Jeana-Jacquese Rousseaua
Françoise Reného de Chateaubrianda
), ale teprve toto období se vyznačuje vášnivými spory mezi zastánci a odpůrci romantických snah. Postupné vítězství romantismu lze dokumentovat třemi základními událostmi:
vydání
Básnických meditací
(1820, Méditations poétiques) od
Alphonsa de Lamartina
(1790–1869), sbírky inspirované smrtí milované bytosti (Lamartine je tak považován za prvního francouzského romantického básníka),
vydání dramatu
Victora Huga
Cromwell
(1827), jehož předmluva je dodnes chápána jako manifest francouzského romantismu,
„dobytí“ oficiální bašty francouzského klasicismu, scény
Comédie-Française
uvedením dramatu
Victora Huga
Hernani
roku 1830, které zde sklidilo obrovský úspěch a znamenalo prakticky definitivní vítězství nového literárního proudu.
Vznik romantiké literatury inspirovala svými romány a poezií spisovatelka
Madame de Staël
(1766-1817). Významnou osobností tohoto období byl básník a prozaik
Charles Nodier
(1780–1844), který se významně zapsal do bojů o romantismus. Nodier vydal dvě sbírky básní, je autorem povídek s tajuplnými náměty a scházela se u něho společnost romantických básníků.
Druhá fáze francouzského romantismu po roce 1830 se vyznačuje jednak určitým odklonem od problematiky jednotlivce k problematice sociální a jednak prolínáním romantických prvků s prvky
kritického realismu
. V boji proti nenáviděné měšťácké společnosti si nejbouřlivěji vedli příslušníci skupiny zvané
Mladá Francie
, kteří dovedli romantické požadavky svobody umění a autorského subjektu ke krajnosti. K vůdčím představitelům skupiny patřili:
básník a prozaik
Gérard de Nerval
(1808–1855), jehož nejvýznamnější díla vznikla v období, kdy se pohyboval na hranici šílenství a kdy u něj došlo k tomu, co nazval „přelitím snu do života skutečného“.
Z tohoto stavu čerpá i jeho vrcholná práce, novela
Aurélie
(1855, Aurélia), nebo cyklus dvanácti
sonetů
Chiméry
(1854, Les Chimères), pro které je také považován za předchůdce
symbolismu
prokletých básníků
Théophile Gautier
(1811–1872), který se svým kultem formy, zásadou „
umění pro umění
“ (l'art pour l'art) a snahou po sblížení poezie s
výtvarným uměním
stal iniciátorem
parnasismu
a vůdčím představitelem celé nové generace. Dne je však znám především díky svému historickému
dobrodružnému
románu
Kapitán Fracasse
(1863, Le Capitaine Fracasse).
Největší osobností francouzského romantismu byl básník, dramatik a prozaik
Victor Hugo
(1802–1885). Jeho vrcholným básnickým dílem je rozsáhlý trojdílný cyklus básní o smyslu lidských dějin
Legenda věků
(jednotlivé části 1859, 1877 a 1883, La Légende des siècles) podávající obraz vývoje lidstva k
humanitě
, z dramat je kromě již zmíněných her
Cromwell
Hernani
možno dále uvést
Král se baví
(1832, Le Roi s'amuse),
Ruy Blas
(1838) a
Torquemada
(1882).
Dnes je však Hugo znám především jako romanopisec. K jeho nejznámějším románům patří
Chrám Matky Boží v Paříži
(1831, Notre-Dame de Paris) založený na ostrých protikladech krásy a ošklivosti a lásky a zla umístěný do středověku do období vlády
Ludvíka XI.
Bídníci
(1862, Les Misérables), líčící krutý osud nespravedlivě odsouzeného galejníka Jeana Valjana,
Dělníci moře
(1866, Les Travailleurs de la Mer), jejichž děj se odehrává v prostředí drsné přírody
Normanských ostrovů
a který oslavuje vítězný lidský zápas s mořským živlem,
Muž, který se směje
(1869, L'Homme qui rit), historický román z
Anglie
z přelomu 17. a 18. století, a
Devadesát tři
(1874, Quatre-vingt-treize), ve kterém Hugo zobrazuje na osudu dvou revolucionářů, kteří tragicky hynou pro rozpory mezi věrností revoluci a osobními city, nejdramatičtější rok
Velké francouzské revoluce
K dalším představitelům francouzského romantismu patří:
písničkář
Pierre-Jean de Béranger
(1780–1857), jehož
satirické
písně
proti zpátečnickým aristokratickým snahám doby byly nadšeně přijímány a kolovaly i po konfiskacích v nesčetných opisech.
literární kritik a historik
Charles Augustin Sainte-Beuve
(1804–1869).
kritik a publicista
Jules Janin
(1804–1874), autor románu
Mrtvý osel a gilotinovaná žena
(1829,
L'âne mort et la Femme guillotinée
), jeden z představitelů tzv.
frenetické literatury
, kteří pod silným vlivem literárního díla
markýze de Sade
bezprostředně navázali na
gotický román
a ve svých dílech se snažili šokovat čtenáře drastičností, zdůrazňováním odpudivých detailů a drsných výjevů.
básník a prozail
Aloysius Bertrand
(1807–1841), jehož sbírka poetických próz
Kašpar Noci
(Gaspard de la Nuit) vydaná posmrtně roku 1842 stojí na pořátku francouzské tradice
básní v próze
Pétrus Borel
(1809–1859), další z představitelů frenetické literatury, autor povídkové knihy
Champavert, nemorální povídky
(1833, Champavert, contes immoraux), v níž spojuje hrůzostrašné motivy s estetikou šoku.
Stendhal
, vlastním jménem Henri Marie Beyle, (1783–1842), v jehož trojici velkých románů
Červený a černý
(1830, Le Rouge et le Noir),
Lucien Leuwen
(1832–1835) a
Kartouza parmská
(1839, La Chartreuse de Parme) se mísí prvky romantismu a kritického realismu (hrdinové jeho knih nejsou jen obětí vlastních ideálů a vášní, ale jsou to také pokrytci, kteří pohrdají společností a neštítí se využívat ostatní ke své kariéře).
básník a prozaik
Alfred de Vigny
(1797–1863) hluboce postihující rozpory jedince a odcizeného mu světa, antagonismus člověka a společnosti. Ve svém vrcholném díle, souboru novel
Velikost a bída vojenského života
(1835, Servitude et grandeur militaires) vyjádřil humanistický odpor k válce a ztvárnil zhoubné následky slepé poslušnosti.
Alexandre Dumas starší
(1802–1870), který v mládí významně ovlivnil vývoj francouzského dramatu, neboť jeho historická hra z roku 1829
Jindřich III. a jeho dvůr
(Henri III et sa cour) bylo první romantické drama úspěšně uvedené na jeviště. Dumas se ovšem proslavil jako tvůrce pseudohistorických
dobrodružných
románů, z nichž jsou nejznámější
Tři mušketýři
(1844, Les trois mousquetaires) a
Hrabě Monte Cristo
(1844–1845, Le comte de Monte-Cristo) napsané společně s profesorem historie
Augustem Maquetem
dramatik a prozaik
Prosper Mérimée
(1803–1870), který ve svém románu
Chronique du régne de Charles IX.
(1829, Kronika vlády Karla IX.) popsal epochu náboženských válek ve Francii v 16. století, ústících ve vraždění Bartolomějské noci. Známý je však především svými novelami jako je
Mateo Falcone
(1829),
Tamango
(1829),
Colomba
(1840) a především
Carmen
(1845), o nešťastné lásce vojáka Dona Josého ke krásné cikánce.
básník a prozaik
Maurice de Guérin
(1810–1839), zobazující ve svém díle svár katolicismu a přírodního panteismu.
básník, dramatik a prozaik
Alfred de Musset
(1810–1857), autor historického dramatu
Lorenzaccio
(1834), které představuje vrchol francouzského romantického divadla (příběh o rozpadu osobnosti člověka, který přestal věřit v jakékoliv hodnoty, se odehrává v
renesanční
Florencii
a jeho hrdina proto, aby zbavil zemi tyranského vévody, předstírá, že souhlasí s jeho jednáním, ale tato maska se postupně stane jeho pravou tváří), čtyřdílného lyrického cyklu
Noci
(1835–1837, Les Nuits), jehož verše jsou vystavěné jako dialog básníka se svou múzou, a
autobiografického
románu
Zpověď dítěte svého věku
(1836, Confession d'un enfant du siècle), který líčí stav stálé citové prázdnoty, jež se stala životním pocitem celé jedné mladé generace uprostřed měšťácké společnosti po pádu Napoleona a do kterého se promítla autorova nešťastná láska ke spisovatelce
George Sandové
spisovatelka a první velká
feministka
George Sandová
(1804–1876), která se ve svých románech soustředila především na otázku společenského postavení žen a stala se tak bojovnicí za práva na jejich citový život – např.
Valentina
(1832, Valentine),
Consuela
(1842, Consuelo),
Jana
(1844, Jeanne) a další.
Francouzští romantičtí spisovatelé
Pierre-Jean de Béranger
Alfred de Vigny
Alexandre Dumas starší
Prosper Mérimée
Alfred de Musset
George Sandová
Z romantismu vyšlo celé hnutí
parnasistů
, jehož vrcholným představitelem byl básník
Leconte de Lisle
(1818–1894), a také tzv.
prokletí básníci
počínaje
Charlesem Baudelairem
1821–1867 a jeho sbírkou básní
Květy zla
(1857, Les Fleurs du mal).
Z představitelů pozdního francouzského romantismu je nutno jmenovat dramatika a básníka
Edmonda Rostanda
(1868–1918), autora slavného veršovaného dramatu
Cyrano z Bergeracu
(1897, Cyrano de Bergerac).
Italská literatura
editovat
editovat zdroj
Ugo Foscolo
Giacomo Leopardi
K iniciátorům italského romantismu patří např. prozaik, básník, kritik a publicista
Ugo Foscolo
(1778–1827), řazený často ještě k preromantikům, z jehož díla je nejznámější román
Poslední dopisy Jakuba Ortise
(1798–1802, Ultime lettere di Jacopo Ortis), který je současně vlasteneckou elegií i psychologickou analýzou lásky.
Vrcholným představitelem italského romantismu je nejvýznamnější italský básník 19. století
Giacomo Leopardi
(1798–1837), jehož tvorba se vyznačuje pesimismem a tragickou osamělostí, současně však i hrdou titánskou výzvou odmítané soudobé realitě, nepřátelskému osudu i samotné přírodě. Jeho pesimismus (zprvu tzv. pesimismus historický, tj.
rousseauovské
přesvědčení, že civilizace vzdálila člověka od původně šťastného stavu), přešel později v tzv. pesimismus kosmický, tj. názor, že příčina lidského neštěstí tkví v samé podstatě přírody a vesmíru, netečných k lidským osudům) nevyúsťuje však v rezignaci, ale v požadavek lidské solidarity ve společném boji s macešskou přírodou. S touto jeho filozofií se setkáme např. v
Morálních dílkách
(Operette morali) započatých v roce 1824 a vydaných poprvé v roce 1827. Leopardiho celoživotní básnické dílo je uloženo ve sbírkách
Písně
, (1824, Canzoni),
Verše
(1826, Versi) a
Zpěvy
(1831–1837, I Canti).
K dalším představitelů italské romantiky patří:
Carlo Porta
(1775–1821), básník píšící v milánském dialektu vycházejícím z
lombardštiny
Alessandro Manzoni
(1785–1873), básník, prozaik a dramatik, jehož básně – např.
Posvátné hymny
(1812–1822, Inni sacri), historické
tragédie
– např.
Hrabě z Carmagnoly
(1819, Il conte di Carmagnola) a zejména historický román
Snoubenci
(1822, I Promessi sposi) realizovaly ideu literatury jako nástroje společenského boje za osvobození a sjednoceni země.
Silvio Pellico
(1789–1854) dramatik, básník a prozaik, autor tragédií a pamětí z jeho věznění na
Špilberku
Tommaso Grossi
(1791–1853), básník a prozaik píšící v duchu romantického sentimentalismu.
Giuseppe Mazzini
(1805–1872), vlastenec, filozof,
právník
politik
, jeden z mužů, kteří pod vedením
Giuseppe Garibaldiho
pomohli vybudovat moderní italský stát.
Italští romantičtí spisovatelé
Carlo Porta
Allesando Manzoni
Silvio Pellico
Tommaso Grossi
Giuseppe Mazzini
Ruská literatura
editovat
editovat zdroj
Alexandr Sergejevič Puškin
Michail Jurjevič Lermontov
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Vasilij Andrejevič Žukovskij
Alexandr Sergejevič Gribojedov
Vladimir Fjodorovič Odojevskij
Romantismus přinesl
ruské literatuře
postavení jedné z nejvýznamnějších národních literatur v Evropě. Je tomu tak především díky tvorbě
Alexandra Sergejeviče Puškina
(1799–1837), považovaného za největšího ruského básníka vůbec. Puškin vyšel z
preromantismu
, postupně však stále více inklinoval k
byronovským
romantickým tématům a stal se zakladatelem novodobé ruské literatury. Ve své rozsáhlé tvorbě vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. Psal
lyricko
epické
poemy – např.
Ruslan a Ludmila
(1817–1820, Руслан и Людмила),
Kavkazský zajatec
(1821, Кавказский пленник),
Bachčisarajská fontána
(1823, Бахчисарайский фонтан),
Cikáni
(1824, Цыганы),
Poltava
(1829, Полтава)
Měděný jezdec
(1833, Медный всадник),
divadelní hry
– např. historické drama
Boris Godunov
(1825, Борис Годунов),
povídky
a novely – např.
Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina
(1831, Повести покойного Ивана Петровича Белкина),
Piková dáma
(1833, Пиковая дама) nebo
Kapitánská dcerka
(1836, Капитанская дочка), lyrickou poezii a veršované
pohádky
– např.
Pohádka o caru Saltánovi
(1831, Сказка о Царе Салтане). Jeho vrcholným dílem je román ve verších
Evžen Oněgin
(1825–1837, Евгений Онегин), jehož tragikomický hrdina poprvé v ruském písemnictví ztělesňuje tzv.
zbytečného člověka
Na Puškinovo dílo navázal druhý významný ruský romantický básník
Michail Jurjevič Lermontov
(1814–1841). První větší uznání získal za svou
elegii
Smrt básníka
(Смерть поэта), kterou vydal roku 1837 poté, co byl Puškin smrtelně raněn v souboji (stejný osud pak postihl Lermontova o čtyři roky později). Lermontov je především autorem veršované tragédie lásky, žárlivosti a msty
Maškaráda
(1836, Маскарад), románu
Hrdina naší doby
(1840, Герой нашего времени) o cynickém bohémovi bez jasného životního cíle (dalším typ tzv.
zbytečného člověka
v ruské literatuře) a poémy
Démon
(1842, Демон), považované za druhý největším počin ruského romantismu hned po Puškinově Oněginovi (Démon je padlý anděl, který musí pykat za svou vzpouru proti Bohu, ve své opuštěnosti se zamiluje do smrtelné
gruzínské
princezny Tamary, ta však po jeho polibku umírá).
Největším prozaikem ruského romantismu, zahajující však již i tvorbu
realistickou
, byl
Nikolaj Vasiljevič Gogol
(1809–1852) spojující ve svém díle reálný a fantaskní svět pro zobrazení odlidštěných společenských vztahů. Je autorem povídek s lidovými náměty z
ukrajinské
folklórní
tvorby
Večery na samotě u Dikaňky
(1831–1832, Вечера на хуторе близ Диканькн) a
Mirgorod
(1835, Миргород), fantastických povídek s petrohradskou tematikou
Petrohradské povídky
(1835–1842, Петербургские повести),
satirické
komedie
Revizor
(1836, Ревизор) a románu
Mrtvé duše
(1842, Мёртвые души) s
pikareskní
kompozicí přerůstající v nadreálnou
grotesku
K dalším představitelů ruského romantismu patří:
lyričtí básníci
Vasilij Andrejevič Žukovskij
(1783–1852),
Konstantin Nikolajevič Baťuškov
(1787–1855),
Jevgenij Abramovič Baratynskij
(1800–1844) a
Fjodor Ivanovič Ťutčev
(1803–1873),
básník a dramatik
Pavel Alexandrovič Katenin
(1792–1853), odmítající uhlazenou preromantickou poezii a hledající oporu v lidové epice.
básník a především literání kritik a publicista
Petr Andrejevič Vjazemskij
(1792–1878).
revoluční básník
Kondratij Fjodorovič Rylejev
(1795–1826), který byl popraven jako jeden z vůdců
děkabristického povstání
z roku 1825,
děkabrista
a básník německého původu
Vilgelm Karlovič Kjuchelbeker
(1797–1846),
prozaici
Antonij Pogorelskij
1787–1836 (vlastním jménem Alexej Alexejevič Perovskij), píšící fantastické,
groteskně
laděné povídky dokládající
hoffmanovský
vliv na ruskou literaturu – např.
Večery s panem Dvojníkem
(1828, Двойник, или Мои вечера в Малороссии),
Alexandr Alexandrovič Bestužev-Marlinskij
(1797–1837), autor exotických novel s historickými a fantaskními syžety,
Alexandr Fomič Veltman
(1800–1870) píšící bizarní, mravoličné a dobrodružné prózy ozdobené vypravěčskou ornamentikou – např.
Lunatik
(1836, Лунатик) nebo
Salomea
(1846, Саломея),
Osip Ivanovič Senkovskij
(1800–1858), autor fantastických satirických novel – např.
Fantastická putování barona Brambeuse
(1833, Фантастические путешествия Барона Брамбеуса) a žurnalista
Fadděj Věnědiktovič Bulgarin
(1789–1859). původem Polák, zakladatel mravně-satirického románu předjímajícího Gogolovy
Mrtvé duše
a jeden z prvních autorů ruské
vědeckofantastické literatury
diplomat
dramatik
Alexandr Sergejevič Gribojedov
(1795–1829), autor veršované komedie
Hoře z rozumu
(1824, Горе от ума) vyznačující se krutou, smutnou a hořkou
satirou
na mravně devastovanou a podlézavou společnost bez pevného vnitřního přesvědčení a postoje,
filozof, spisovatel a hudební kritik
Vladimir Fjodorovič Odojevskij
(1804–1869), jehož vrcholným dílem je cyklus filozoficky laděných besed
Ruské noci
(1844, Русские ночи) o skryté i zjevné podstatě pozemských i nadpřirozených jevů a o smyslu lidského počínání,
básník
Alexej Vasiljevič Kolcov
(1809–1842), autor písní a
dum
vycházejících z lidové poezie.
Ruští romantičtí spisovatelé
Konstantin Nikolajevič Baťuškov
Fjodor Ivanovič Ťutčev
Jevgenij Abramovič Baratynskij
Kondratij Fjodorovič Rylejev
Antonij Pogorelskij
Alexandr Alexandrovič Bestužev-Marlinskij
Alexandr Fomič Veltman
Osip Ivanovič Senkovskij
Fadděj Věnědiktovič Bulgarin
Alexej Vasiljevič Kolcov
Z představitelů pozdního ruského romantismu je možno jmenovat básníka
Afanasie Afanasjeviče Feta
(1820–1892), prozaiky
Alexeje Konstaninoviče Tolstého
(1817–1875) a
Vladimira Alexandroviče Solloguba
(1813–1882) a také
sovětského
novoromantického
spisovatele
Alexandra Grina
(1880–1932), autora exotických novel odehrávajících se ve vysněných krajích – např.
Nachové plachty
(1923, Алые паруса),
Běžící po vlnách
(1928, Бегущая по волнам) nebo
Jessie a Morgiana
(1929, Джесси и Моргиана).
Ukrajinská literatura
editovat
editovat zdroj
Levko Ivanovič Borovykovskij
Nikolaj Ivanovič Kostomarov
Taras Hryhorovyč Ševčenko
Romantismus na Ukrajině se začal rozvíjet ve dvacátých až čtyřicátých letech 19. století. Šlo o literární a kulturní proud zaměřený na folklor, historii a národní obrození, který zdůrazňoval city, lidovou slovesnost a touhu po svobodě. Zpočátku se sice opíral o
osvícenskou
ideologii a
klasicistickou
poetiku, ale dal velký impuls k oživení národního kulturního života. Jeho představitelé důsledně bránili svou mateřštinu a vytvářeli důkazy proti nepodloženým závěrům, že v
ukrajinštině
nelze vytvořit
„velkou“
literaturu.
Významný romantický spolek Charkovská škola romantiků (
Харківська школа романтиків
) vznikla kolem
univerzity
Charkově
, k jejímž představitelům patří například básníci
Levko Ivanovič Borovykovskij
(1806-1889) a
Amvrosij Lukjanovyč Metlinskyj
(1814-1870). Kolem univerzity v
Kyjevě
vznikla zase kyjevská romantická skupina v čele s rusko-ukrajinským historikem
Nikolajem Ivanovičem Kostomarovem
(1817-1885), který patřil k zakladatelům tajné proticarské politické organizace
Cyrilo-metodějské bratrstvo
Кирило-Мефодіївське братство
), existující v letech 1846-1847. Na západní Ukrajině pak vznikla tzv. ruská trojka (rуська трійця), skupina romantických spisovatelů, kam patřili
Markijan Semenovyč Šaškevyč
(1811–1843),
Jakov Fjodorovič Holovackyj
(1814–1888) a
Ivan Mikolajovič Vahilevič
(1811-1866), kteří vydali první ukrajinský folklorně-literární almanach v Haliči, čímž zde položili základy moderní ukrajinské literatury.
Vyvrcholením ukrajinského romantismu a současně mezníkem ve vývoji ukrajinské literatury se stalo dílo básníka
Tarase Hryhorovyče Ševčenka
(1814–1861), zakladatele moderní ukrajinské literatury, který prožil dvacet čtyři let jako
nevolník
a jehož velkým tématem byla národní poroba Ukrajinců ze strany
Ruska
i soucit s lidským utrpením a nesplněnými touhami vůbec. Jeho tvorba vstoupila do světového povědomí.
K dalším představitelům ukrajinského romantismu patří
Oleksa Petrovič Storoženko
(1805-1874), antropolog, spisovatel a dramatik.
Antin Ljubič Mohylnyckyj
(1811–1873),
řeckokatolický
duchovní, básník a politik
rusínské
národnosti.
Jevhen Pavlovič Hrebinka
(1812-1848), prozaik a básník
Pantelejmon Olexandrovyč Kuliš
(1819–1897), autor prvního ukrajinského historického románu.
Marko Vovčok
(1834–1907), vlastním jménem Marja Oleksandrivna Vilinská, která navázala na tradice prózy
Kvitky-Osnovjanenka
, ale sociálními tématy byla blízko motivům Tarase Ševčenka.
Protože Ukrajina byla rozdělena na
Halič
Bukovinu
a na území spadajícího pod
Ruské impérium
označované jako
Malá Rus
, procházela ukrajinská literatura v těchto oblastech částečně odlišným vývojem. To, že území ovládané Ruskem bylo nejrozsáhlejší, vedlo k tomu, že část ukrajinských spisovatelů přijala dvojí identitu (ruskou a ukrajinskou), často spojenou s působením v Rusku a s vnímáním ukrajinskosti jako dílčí kultury v mezích širší slovanské říše. V rámci ruské literatury se pak hovoří o tzv. „ukrajinské škole“, tedy o tvorbě poruštěných ukrajinských spisovatelů, jako byl například
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Ukrajinští romantičtí spisovatelé
Oleksa Petrovič Storoženko
Antin Ljubič Mohylnyckyj
Jevhen Pavlovič Hrebinka
Pantelejmon Olexandrovyč Kuliš
Marko Vovčok
Polská literatura
editovat
editovat zdroj
Adam Mickiewicz
Juliusz Słowacki
Aleksander Fredro
Na počátku 19. století bylo
Polsko rozděleno
mezi tři okupační mocnosti:
Rusko
Rakousko
Prusko
. Proto se hlavním tématem představitelů polského romantismu, především pokrokové části polské šlechty, stal národně osvobozenecký boj za opětovné získání státní samostatnosti. Neúspěšné povstání z let 1830–1831 pak vedlo k těžkým represáliím, k emigraci nejlepších představitelů polské kultury a k jejich přesvědčení, že osud polského národa je vykoupením pro svobodu jiných slovanských národů (tzv.
mesianismus
).
Cestu romantismu v Polsku razil svými teoretickými výklady básník
Kazimierz Brodziński
(1791–1835). čímž platně přispěl k založení národní
polské literatury
(jeho umělecké dílo vycházelo ještě z preromantismu).
Vrcholným představitelem polského romantismu je básník
Adam Mickiewicz
(1798–1855), od roku 1832 žijící v
Paříži
. Je autorem lyrických básní, dvou cyklů
sonetů
balad a romancí
s folklórními motivy,
lyricko
epických
poem
Gražina
(1823, Grażyna) a
Konrád Wallenrod
(1828) s námětem boje za svobodu Polska a národního
eposu
Pan Tadeáš
(1834, Pan Tadeusz), ve kterém se na pozadí
napoleonských válek
zobrazuje nejednotnost polského národa (epos vypráví o dvou zemanských rodinách, které znesvářela stará rodinná tradice a které usmířila až láska). Nedokončené zůstalo básnické drama
Dziady
(1823-1860), ve kterém se Mickiewicz snažil zobrazit nejpalčivější problémy soudobé společnosti.
Druhým nejznámějším polským romantikem je
Juliusz Słowacki
(1809–1849), rovněž nucený žít v cizině. V básnickém dramatu
Kordian
(1834) zobrazil hrdinu, který trpí nedostatkem vůle ke vzpouře proti nesvobodě a bezpráví. Jiné jeho divadelní hry – např.
Balladyna
(1839),
Mazepa
(1840) a další – vyjadřují prudkou společenskou revoltu a hluboké vlastenectví. Vrcholem jeho díla je básnická povídka
Anhelli
(1838), která biblickým slohem vypráví o utrpení polské emigrace, a rozsáhlý epos
Beňovský
(1841, Beniowski), líčící dobrodružné životní osudy uherského zemana.
K dalším představitelům polského romantismu patří:
Aleksander Fredro
(1793–1876), polský dramatik, autor
komedií
představitelé tzv. ukrajinské romantické školy, která hojně využívala
ukrajinský
folklór a témata z její historie
Antoni Malczewski
(1793–1826), autor poemy
Maria
(1825),
Seweryn Goszczyński
(1801–1876), známý svou básnickou povídkou
Zamek kaniowski
(1828, Zámek Kaňovský), básník
Józef Bohdan Zaleski
(1802–1886) a prozaik
Michał Grabowski
(1804–1863).
literární, divadelní a hudební
kritik
Maurycy Mochnacki
(1803–1834).
básník a dramatik
Antoni Edward Odyniec
(1804-1885), přítel a napodobovatel Adama Mickiewicze.
básník, geograf, etnograf a vysokoškolský učitel německého původu
Wincenty Pol
(1807–1872).
konzervativní básník a dramatik
Zygmunt Krasiński
(1812–1859), který ve svých umělecky nejvyzrálejších dramatech
Nebožská komedie
(1835, Nie-Boska komedia) a
Iridion
(1836) vyjádřil názor, že soudobý společenský úpadek plyne z neúcty k minulosti a z odpadlictví od
katolické
víry.
převážně v
Drážďanech
žijící prozaik
Józef Ignacy Kraszewski
(1812–1887), tvůrce polského historického a sociálního románu, v jehož díle se projevují silné prvky kritického realismu.
Cyprian Norwid
(1821–1883), který působil v
Paříži
pod vlivem francouzských
prokletých básníků
a stranou hlavního proudu polského romantismu. Byl sice nepochopen svými současníky, ale později se k němu jako k předchůdci
symbolismu
hlásili mnozí básníci polského
modernismu
Polští romantičtí spisovatelé
Kazimierz Brodzinski
Antoni Malczewski
Maurycy Mochnacki
Zygmunt Krasiński
Józef Ignacy Kraszewski
Cyprian Norwid
Z polských novoromantiků je nutno jmenovat
Stefana Żeromskiho
(1864–1925), autora rozsáhlého románu z období
napoleonských válek
Popely
(1904, Popioly). Z romantismu vyšlo i
modernistické
hnutí
Mladé Polsko
, k jehož nejvýznamnějším představitelům patřil
malíř
grafik
dramatik
básník
, jevištní
výtvarník
architekt
Stanisław Wyspiański
(1869–1907), autor řady dramat, ve kterých zpracoval náměty z
mytologie
pověstí
, ale též z polské historie i současnosti – např.
Varšavanka
(1898, Warszawianka),
Veselka
(1901, Wesele),
Achiles
(1903, Achilleis) a další.
Maďarská literatura
editovat
editovat zdroj
Károly Kisfaludy
Mihály Vörösmarty
Sándor Petőfi
Romantismus v Maďarsku vycházel, tak jako v mnoha jiných zemích, z touhy po dosažení státní politické samostatnosti a po rozšíření a uzákoněni práv národního jazyka. S tím se pojily i požadavky na zrušení roboty. Vůdčím představitelem první maďarské romantické generace a zakladatelem maďarského národního
dramatu
byl
Károly Kisfaludy
(1788–1830), který ve spolupráci se svým starším bratrem, básníkem
Sándorem Kisfaludym
(1772–1844) založil roku 1822 almanach
Aurora
, kolem kterého se soustředili nastupující maďarští romantičtí autoři.
Snahy maďarského národního obrození vyvrcholily
revolucí roku 1848
, která však byla roku 1849 poražena spojenými rakouskými a ruskými vojsky. Následně byla maďarština potlačována němčinou, která byla zaváděna do státní správy správy i do škol. Literatura, zejména poezie, která před revolucí prožívala velký rozvoj, začala upadat. Někteří tvůrci se museli skrývat, jiní emigrovali. K novému rozvoji zašlo docházet jen pomalu, někteří autoři psali pod pseudonymem, poezie se vyznačovala alegorií a ozýval se z ní buď veliký smutek národa nebo tlumené naděje na lepší budoucnost. Teprve po
rakousko-uherském vyrovnání
roku 1867 došlo v Uhrách opět k velkému politickému, hospodářskému i kulturnímimu rozvoji.
K dalším významným představitelům maďarského romantismu patří:
Ferenc Kölcsey
(1790–1838), básník, autor textu
maďarské hymny
, básně
Hymnus
(1823, Himnusz).
József Katona
(1791–1830)
dramatik
, autor tragédie
Bánk bán
(1815–1820,
Bán Bánk
) považované za jednu z nejvýznamnějších maďarských divadelních her, na jejímž základě vznikla stejnojmenná maďarská národní opera.
Mihály Vörösmarty
(1800–1855), vynikající
lyrik
, autor textu neoficiální maďarské hymny
Výzva
(1836, Szózat) a
epických
básní z
maďarské
historie – např.
Útěk Zalánův
(1825, Zalán futása), společně s
Jószefem Bajzou
(1804–1858) a
Ferencem Toldym
(1805–1875) nejvýznamnější propagátor romantických tendencí v maďarské literatuře.
Gergely Czuczor
(1800–1866), vlastenecký
benediktinský
mnich
učitel
, autor hrdinských historických eposů a vlasteneckých
epických
básní.
János Arany
(1817–1882), který v meditativní lyrice a
baladách
vyslovil reflexe o společnosti a svém životě a v
epice
satiricky
zkoumal charakter
maďarské
národní povahy.
baron József Eötvös de Vásárosnamény
(1813–1871), spisovatel a
politik
, kritik
feudálních
poměrů v
Uhrách
, v jehož díle se projevují silné prvky realismu.
Sándor Petőfi
(1823–1849), revoluční básník, který ve své tvorbě vyjádřil společenské zájmy širokých lidových vrstev. Patřil k nejvýraznějším postavám revoluce v roce 1848, kdy vstoupil do revoluční armády. Zmizel v bitvě u
Segešváru
(jeho hrob nebyl nalezen).
Imre Madách
(1823–1864), básník a prozaik, autor jednoho z největších děl
maďarské literatury
, dramatické básně
Tragédie člověka
(1862, ve které autor hledá odpověď na otázky cíle a smyslu lidského života a dějinného vývoje lidstva vůbec.
Maďarští romantičtí spisovatelé
Sándor Kisfaludy
Ferenc Kölcsey
József Katona
József Bajza
Gergely Czuczor
Ferenc Toldy
János Arany
József Eötvös
Imre Madách
Pobaltské literatury
editovat
editovat zdroj
Estonská literatura
editovat
editovat zdroj
Kristjan Jaak Peterson
Friedrich Robert Faehlmann
Romantismus v Estonsku je jako u mnoha jiných národů spojen s národním obrozením. Navázal na obrozenecký klasicismus, který se již prolínal s prvky preromantismu, s kultem lidové písně a s opěvováním zašlé národní slávy. Národním básníkem se stal
Kristjan Jaak Peterson
(1801–1822), průkopník estonské moderní poezie, na jehož den narození se dnes slaví v Estonsku
Den mateřského jazyka
Emakeelepäev
).
Zásluhou
Friedricha Roberta Faehlmanna
(1798–1850) byla roku 1838 založena na
univerzitě v Dorpatu
Učená estonská společnost
Õpetatud Eesti Selts
). Pod jeho vlivem zpracoval stará ústní podání bájí a pověstí sběratel
lidové slovesnosti
a národní buditel
Friedrich Reinhold Kreutzwald
(1803–1882) v hrdinském
eposu
Syn Kalevův
(1853–1861, Kalevipoeg), který alegoricky zobrazuje osud estonského národa.
Významnou básnířkou druhé vlny estonského národního romantismu je
Lydia Koidula
(1843–1886), autorka přírodní, intimní a vlastenecké lyriky, jejíž dramatické práce se staly základním kamenem estonského divadla. Za zakladatele estonského historického románu je považován
Eduard Bornhöhe
(1862–1923),
Roku 1905 byla založena novoromantická literární skupina
Noor-Eest
i (
Mladé Estonsko
) vedená básníkem
Gustavem Suitsem
(1883–1956) a povídkářem
Friedebertem Tuglasem
(1886–1971). Estetický program skupiny navazoval na trendy tehdejší francouzské, německé, skandinávské a italské literatury s prvky impresionismu, symbolismu a expresionismu. Ruská revoluce v roce 1917 skupinu rozprášila a mnozí z jejich členů emigrovali.
Estonští romantičtí a novoromantičtí spisovatelé
Friedrich Reinhold Kreutzwald
Lydia Koidula
Eduard Bornhöhe
Gustav Suits
Friedebert Tuglas
Litevská literatura
editovat
editovat zdroj
Simonas Daukantas
Motiejus Valančius
Litevský národ žil na počátku 19. století na území tří států. Nejvíce Litevců tehdy žilo v
Ruském impériu
a další obývali
Kongresové Polsko
a území ve
Východním Prusku
tradičně nazývané
Malá Litva
. Díky tomu byli Litevci vystaveni silné rusifikaci, polonizaci a germanizaci.
Rozvoj litevsky psané literatury v období osvícenství a preromantismu zpomalilo poražené protiruské povstání v letech 1830–1831, jež se do Litvy rozšířilo z Varšavy (tzv.
listopadové povstání
). Národnostní útlak a uzavření
vilniuské univerzity
však neokázalo obrozenecké tendence zastavit. Vznikly první historické spisy o dějimách litevksého národa, jejichž autory byli
Simonas Daukantas
(1793–1864) a
Motiejus Valančius
(1801–1875). Funkci periodického tisku převzali litevské kalendáře vycházející od roku 1846 zásluhou
Laurynase Ivinskise
(1810–1881), jejichž významnou součástí byla literární příloha. ve které vycházeli díla současných litevských autorů. Romantická symbolika se projevila naplno v první litevké lyrickoepické poemě
Anykščiajský háj
(1859, Anykščių šilelis) od
Antanase Baranauskase
K dalšímu útlumu litevského literárního života došlo po druhém opět potlačeném protiruském povstání v roce 1863, kdy došlo na území ruské části Litvy k zákazu latinky a národních škol. Díla psaná latinkou se vydávala v Malé Litvě a pašovala se do ruské části země. V Malé Litvě vznikly i společensko-literární noviny
Aušra
(Úsvit), které založil a zpořítku redigoval
Jonas Basanavičius
(1851–1927).
K vrcholům litevské romantiky a novoromantismu patří dílo básníka Jonase Mačiulise píčícího pod pseudonymem
Maironis
(1862–1932). Dalšími novoromantickými autory jsou básníci
Vincas Krėvė-Mickevičius
(1882–1954) a
Vincas Mykolaitis-Putinas
(1893–1967).
Litevští romantičtí a novoromantičtí spisovatelé
Laurynas Ivinskis
Antanas Baranauskas
Jonas Basanavičius
Maironis
Vincas Krėvė-Mickevičius
Lotyšská literatura
editovat
editovat zdroj
Krišjānis Valdemārs
V Lotyšku začalo skutečné národní obrození a s ním i národní romantismus ve srovnání s ostatními pobaltskými zeměmi relativně nejpozději, přibližně v polovině 19. století, když roku 1856 založili lotyšští studenti na univerzitě v estonském
Dorpatu
(dnešní
Tartu
) v opozici ke starolotyšům (
veclatvieši
) tzv. mladolotyšské hnutí (
jaunlatvieši
), k jehož cílům patřili demokratické požadavky a pozdvižení lotyšského národa na evropskou úroveň. K vůdčím představitelům hnutí patřili publicista, ekonom a organizátor
Krišjānis Valdemārs
(1825–1891), spisovatel
Ernests Dinsbergs
(1816–1902), novinář a básník
Juris Alunāns
(1832–1864) a básník a sběratel lotyšského folkloru
Krišjānis Barons
(1835–1923).
Na radikální mladolotyše navazuje ještě radikálnější další vlastenecko-romantická generace. Charakterizuje ji velký zájem o lidovou tvorbu a lotyšskou dávnou historii. K nejvýraznějším představitelům patří básníci
Miķelis Krogzemis
(1850–1879) známý pod pseudonymem Auseklis a
Andrejs Pumpurs
(1841–1902), autor lotyšského národního eposu
Lāčplēsis
(1888).
K představitelům lotyšského novoromantismu patří básníci
Rainis
(1865–1929) se svou manželkou, básnířkou
Aspazijí
(1865–1943) ,
Vilis Plūdonis
(1874–1940) a
Kārlis Skalbe
(1879–1945).
Lotyšští romantičtí a novoromantičtí spisovatelé
Juris Alunāns
Krišjānis Barons
Miķelis Krogzemis
Andrejs Pumpurs
Rainis
Kārlis Skalbe
Severská literaura
editovat
editovat zdroj
Dánská literatura
editovat
editovat zdroj
Henrik Steffens
Adam Gottlob Oehlenschläger
Steen Steensen Blicher
Nikolaj Frederik Severin Grundtvig
Romantismus v
dánské literatuře
vznikl jako směr na počátku 19. století a jeho období je někdy pro velký rozvoj literatury, malířství a filosofie nazýváno zlatým věkem dánské kultury. Myšlenkově a esteticky je dánský romantismus odvozen od romantismu německého, jehož principy přinesl do Dánska
dánsko
německý
filosof, přírodovědec a spisovatel
Henrik Steffens
(1773–1845). Pod vlivem jeho přednášek vznikla první vlna dánského literárního romantismu, jejímiž zakladateli jsou:
Adam Gottlob Oehlenschläger
(1779–1850), básník a dramatik, autor textu
dánské národní hymny
, jehož sbírka
Básně
(1803, Digte) je považována za první dánské romantické dílo,
Steen Steensen Blicher
(1782–1848), tvůrce dánské povídky s náměty z lidového života,
Nikolai Frederik Severin Grundtvig
(1783–1872), kněz a pedagog na jehož myšlenkách vyrostlo dánské národní uvědomění a který zásadním způsobem ovlivnil dánskou státní církev, politický systém a teorii i praxi vzdělávání ve své vlasti.
Nejvýznamnějšími představiteli dánského literárního romantismu jsou
Hans Christian Andersen
(1805–1875), autor umělých pohádek a jeden z největších světových pohádkářů, a filosof, teolog a psycholog
Søren Kierkegaard
(1813–1855), jedna z hlavních postav dánské kultury vůbec.
K dánským romantikům ještě patří:
Bernhard Severin Ingemann
(1789–1862), autor historických románů a výraznou křesťansko-mravní tendenci.
Johannes Carsten Hauch
(1790–1872), básník, dramatik a prozaik
Johan Ludvig Heiberg
(1791–1860), básník, dramatik a přední teoretik dánského romantismu.
Christian Winther
(1796–1876) a
Emil Aarestrup
(1800–1856) básníci pozdního romantismu a představitelé erotické poezie.
Carit Etlar
(1816–1900), autor dobrodružných příběhů.
Jens Christian Hostrup
(1818–1892), dramatik, a
Meïr Aron Goldschmidt
(1819–1887), prozaik, představitelé pozdního romantismu.
Dánští romantičtí spisovatelé
Bernhard Severin Ingemann
Johannes Carsten Hauch
Johan Ludvig Heiberg
Christian Winther
Emil Aarestrup
Hans Christian Andersen
Søren Kierkegaard
Jens Christian Hostrup
Carit Etlar
Meïr Aron Goldschmidt
Islandská literatura
editovat
editovat zdroj
Jón Sigurðsson
Skutečný vznik romantismu na
Islandu
se datuje vydáním prvního ročníku časopisu Islanďanů žijích v
Kodani
Fjölnir
, který vycházel v letech 1835–1847, i když již předtím se objevovaly v islandské literatuře jeho prvky. Lidové a národní romantické hnutí přineslo na Island, v té době pod nadvládou Dánska, jednak obrovský rozvoj poezie, jednak myšlenky národní samostatnosti, v jejichž čele stál literát a politik
Jón Sigurðsson
(1811–1879). Národní romantismus, vycházející z vlasteneckého patosu boje za nezávislost tvoří v islandské poezii hlavní proud až do roku 1918, kdy Island získal nezávislost.
K islandsKým romantikům patří:
Bjarni Thorarensen
(1786–1841), básník ovlivněný klasicismem a romantismem, politicky spojený s časopisem
Fjölnir
a propagující obnovení
Althingu
(islandského parlamentu).
Jónas Hallgrímsson
(1807–1845), básník a prozaik, první klasik novodobé
islandské poezie
. zakladatel časopisu
Fjölnir
, podle kterého se jeho stoupenci nazývali „Fjölnismenn" (doslova „muži z Fjölniru").
Jón Thoroddsen
(1818–1868), básník a prozaik, autor prvního klasického islandského románu
Piltur og stúlka
(1850, Chlapec a dívka).
Představitelem islandského novoromantismu je napříkal
Jóhann Sigurjónsson
(1880–1919) nebo básnířka Unnur Benediktsdóttir Bjarklind (1881–1946) píšící pod pseudonynem
Hulda
Islandští romantičtí spisovatelé
Bjarni Thorarensen
Jónas Hallgrímsson
Jón Thoroddsen
Jóhann Sigurjónsson
Švédská literatura
editovat
editovat zdroj
Arvid August Afzelius
Erik Gustaf Geijer
Švédský romantismus se začal rozvíjet po roce 1809, kdy bylo po tzv.
finské válce
od Švédska odtrhnuto území tehdejšího
švédského Finska
a ustanoveno
Finské velkoknížectví
v rámci
Ruského impéria
. Švédsko zároveň ztratilo své velmocenské postavení, To vše posílilo v zemí nacionální smýšlení, odpovídající svým vyzněním romantismu ovládajícímu tehdy evropskou literaturu.
Významnou skupinu romantiků představoval tzv. Gótský spolek (Götiska Förbundet), založený ve
Stockholmu
roku 1811, jehož inspirací se stala staroseverská minulost, hrdinská poezie, ságy, pohádky a lidové písně. V jejich zapisování sehrál důležitou roli kněz
Arvid August Afzelius
(1785–1871). K dalším členům spolku patřili především
Erik Gustaf Geijer
(1788–1847) a
Esaias Tegnér
(1782–1846). Druhou významnou romantickou skupinou byli tzv. fosforité z
Uppsaly
, nazývaní tak podle časopisu
Phosporos
vydávaného v letech 1810 až 1813, kteří byli ovlivnění německou romantikou. K jejím nejvýznamnějším představitelům patřili básník
Per Daniel Amadeus Atterbom
(1790–1855), literární kritik a historik
Lorenzo Hammarsköld
(1785–1827) a spisovatel a překladatel
Vilhelm Fredrik Palmblad
(1788–1852).
Mimo oba tyto proudy stáli
básník a dramatik
Erik Johan Stagnelius
(1793–1823), autor
filozoficko
náboženských
básní a tragédií.
básník
Erik Sjöberg
(1794–1828) píšící hluboce melancholické lyrické básně.
luteránský
kněz
Johan Olof Wallin
(1779–1839), autor duchovních písní.
prozaik, dramatik a básník
Carl Jonas Love Almqvist
(1793–1866), představitel přechodu od romantismu k realismu, jehož myšlenky o rovnosti žen a mužů se mohou považovat za radikální i podle současných měřítek. Většinu svých děl zařadil do svého rozsáhlého cyklu
Kniha šípkové růže
Z čistě jazykových hledisek lze za představitele švédského romantismu považovat i
švédsky píšící finské
romantiky. Jejich zájmem ale bylo vytvoření svébytné finské kultury, a proto jsou uvedeni v kontextu finské literatury.
Představiteli švédského
pozdního romantismu
byli básníci
Viktor Rydberg
(1828–1895) a
Carl Snoilsky
(1841–1903).
Švédští romantičtí spisovatelé
Esaias Tegnér
Per Daniel Amadeus Atterbom
Lorenzo Hammarsköld
Vilhelm Fredrik Palmblad
Erik Johan Stagnelius
Erik Sjöberg
Johan Olof Wallin
Carl Jonas Love Almqvist
Viktor Rydberg
Carl Snoilsky
Finská literatura
editovat
editovat zdroj
Jaakko Juteini
Johan Gabriel Linsén
O finském literárním romantismu se nedá hovořit jako o romantismu v plném slova smyslu. Romantický je především pohled na národ a zájem o lidovou kulturu, v níž se hledá duše národa, dále koncepce přírody,
panteistické
tendence a využívání folklóru k budování národní identity. Jeho představitelé navazovali na myšlenky profesora
Královské akademie v Turku
Henrika Gabriela Porthana
, významné postavy finského
osvícenství
v 18. století, který probudil jejich zájem o finskou mytologii, lidovou poezii a historii a o další humanitní vědy.
Na počátku 19. století tak vznikla na Královské akademii v
Turku
politicko-literární hnutí nazývané
turkuská romantika
, jehož členové našli nové intelektuální podněty v romantismu a otevřeli otázku hledání národní finské identity spojenou se zaměřením na vývoj finštiny jako národního jazyka, který pomůže národu k samostatnosti. K jejím představitelům patří
Jaakko Juteini
(1781–1855), autor prvních
finsky psaných
divadelních her, povídek a umělých písní.
Johan Gabriel Linsén
(1785–1848), básník a spisovatel.
Johan Jakob Tengström
(1787–1858), spisovatel, historik a profesor filozofie
Adolf Ivar Arwidsson
(1791–1858), novinář, spisovatel a historik.
Abraham Poppius
(1793–1866), básník a sběratel lidové poezie.
Carl Axel Gottlund
(1796–1875), básník a jazykovědec píšící švédsky a finsky.
K dalším finským romantikům patří
Elias Lönnrot
(1802–1884), spisovatel,
filolog
a sběratel
lidové poezie
známý především svým sestavením finského národního eposu
Kalevala
(1835).
Johan Ludvig Runeberg
(1804–1877), švédsky píšící básník, autor finské národní hymny
Má vlast
(1846, Vårt land), přeložené do finštiny roku 1848 pod názvem
Maamme
, která pochází z dvoudílného souboru
lyricko
epických
romancí
balad
Vyprávění praporčíka Ståla
(1848, 1860,
Fänrik Ståls sägner
), tematicky se vztahujících k
rusko-švédské válce
v letech 1808–1809.
Zachris Topelius
(1818–1898), švédsky píšící spisovatel, historik a novinář.
Eino Leino
(1878–1926), básník a novinář, představitel pozdního romantismu.
Finští romantičtí spisovatelé
Adolf Ivar Arwidsson
Carl Axel Gottlund
Elias Lönnrot
Johan Ludvig Runeberg
Zachris Topelius
Eino Leino
Norská literatura
editovat
editovat zdroj
Henrik Wergeland
Ivar Aasen
Romantismus přišel do Norska až na začátku 19. století. V roce 1814 se Norsko odtrhlo od
Dánska
, jako důsledek účasti Dánska na
Napoleonově
straně v prohrané válce. Norsko chtělo dosáhnout samostatnosti, vytvořilo ústavu, ale poté se stalo součástí
unie se Švédskem
, kde ale mělo částečnou svrchovanost a větší svobodu než pod nadvládou Dánska. Romantické hnutí pak vedlo k obnovení norské národní identity. Součástí tohoto procesu byla také snaha o vytvoření spisovné
norštiny
, protože i po připojení ke Švédsku se nadále jako úřední jazyk používala
dánština
Hlavní představitel norského romantismu, básník, buřič a bojovník za svobodu
Henrik Wergeland
(1808-1845) se zasloužil o vytvoření dánsko-norského jazyka
riksmål
(říšský jazyk) dnes nazývaný
bokmål
(knižní řeč), který byl poprvé kodifikován roku 1852.
Druhý národní proud usiloval o návrat ke staronorským kořenům. Proto lingvistický samouk a básník
Ivar Aasen
(1813–1896) na základě studia norských nářečí vytvořil roku 1853
landsmål
(zemský jazyk) dnes nazývaný
nynorsk
(nová norština). Oba jazyky jsou v Norsku rovnoprávné.
Tyto události vedly především po roce 1830 k velkému oživení
norské literatury
. Mezi nejvýznamnější norské romantiky patří:
Magnus Brostrup Landstad
(1802–1880), folklorista a sběratel lidových balad, které vydal v letech 1852–1853 pod názvem
Norske Folkeviser
(Norské lidové balady).
Johan Sebastian Welhaven
(1807–1873), lyrik a vedoucí osobnost literární kritiky a estetiky dánsko-norské tradice.
Andreas Munch
(1811–1884), básník a dramatik, autor poměrně sentimentálních divadelních her.
Peter Christen Asbjørnsen
(1812–1885) a
Jørgen Engebretsen Moe
(1813–1882), kteří společně v letech 1841–1844 vydali sbírku norských lidových pohádek
Norske folkeeventyr
(Norské lidové pohádky).
Camilla Collettová
(1813–1895), sestra básníka
Henrika Wergelanda
, bojovnice za
práva žen
, autorka děl s prvky romantismu a realismu.
Aasmund Olavsson Vinje
(1818–1870), básník a novinář, v jehož díle se střetává romantismus a realismus.
Pod vlivem romantismu psali svá první díla i
Henrik Ibsen
(1828–1906)
Bjørnstjerne Bjørnson
(1832–1910) a
Jonas Lie
(1833–1908), který se po přiklonění k
naturalismu
stal v 90. letech
novoromantikem
inspirujícím se severskou mystikou.
Norští romantičtí spisovatelé
Magnus Brostrup Landstad
Johan Sebastian Welhaven
Andreas Munch
Peter Christen Asbjørnsen
Jørgen Engebretsen Moe
Camilla Colletová
Španělská literatura
editovat
editovat zdroj
Juan Nicolás Böhl de Faber
Francisco Martínez de la Rosa
Myšlenky romantismu, a to především německého (
August Wilhelm Schlegel
) propagoval ve Španělsku v prvních desetiletích 19. století hispanista a literární kritik německého původu
Juan Nicolás Böhl de Faber
(1770–1836). Tyto jeho snahy však nebyly příliš úspěšně, protože mysticismus a kult středověku neměl ve Španělsku v době války proti Francouzům za národní nezávislost a v době odporu liberálních sil proti despotickému absolutismu krále
Ferdinanda VII.
příliš velký ohlas. Španělský romantismus se tak plně rozvinul až s návratem liberálních emigrantů, které z vlasti tento despotismus vypudil. Projevuje se v něm velký smysl pro lidovost i zájem o národní minulost a o její tradice v boji za svobodu (například
reconquista
).
Přechod od klasicismu k romantismu se projevil především v díle politika, spisovatele, dramatika a účastníka národního osvobozeneckého boje proti napoleonské okupaci Španělska
Francisca Martíneze de la Rosy
(1787–1862), který se jako
eklektik
snažil smířit konzervativní a revoluční ideje a klasicismus s romantismem.
K dalším představitelům španělského romantismu patří:
José de Espronceda
(1808–1842), básník a prozaik, jehož dílo je poznamenáno revolucionářstvím a titanismem.
Ángel de Saavedra
, 3. vévoda z Rivasu (1791–1865), básník, dramatik a politik.
Mariano José de Larra
(1809–1837)
prozaik
, známý pro své
satiry
historické romány
José Zorrilla y Moral
(1817–1893), básník a dramatik, autor dramatického zpracování
donjuanského
mýtu
Don Juan Tenorio
(1844) a
epických
básní – např.
Legenda o Cidovi
(1880, La leyenda del Cid).
Gustavo Adolfo Bécquer
(1836–1870), pozdně romantický básník považovaný za největšího španělského lyrika 19. století.
Rosalía de Castro
(1837–1885),
galicijská
básnířka píšící také španělsky.
Představitelem španělského novoromantismu je především dramatik
José Echegaray y Eizaguirre
(1832–1916), nositel
Nobelovy ceny za literaturu
z roku 1904
Španělští romantičtí spisovatelé
José de Espronceda
Ángel de Saavedra
Mariano José de Larra
José Zorrilla y Moral
Gustavo Adolfo Bécquer
Rosalía de Castro
Portugalská literatura
editovat
editovat zdroj
Almeida Garrett
Vůdčí postavou první generace portugalských romantiků, kteří přinesli do
portugalské literatury
tvůrčí originalitu, byl
Almeida Garrett
(1799–1854), básník, dramatik, prozaik a politik hlásající návrat k národním tradicím. Jeho báseň
Camões
(1825) je považována za první portugalské romantické dílo. Romatické tendence rovněž rozvíjel básník
António Feliciano de Castilho
(1800–1875), autor lyrických milostných básní, např.
Láska a melancholie
(1828, Amor e melancolia).
Vývoj portugalské prózy dokumentují pokusy o román ze současnosti
Teixeiry de Vasconcelos
(1816–1878), které vrcholí v díle
Júlia Dinise
(1839–1871), jednoho z průkopníků moderního portugalského románu. Historický román po vzoru
Waltra Scotta
uvedl do portugalské literatury liberálně a protiklerikálně zaměřený historik, prozaik a básník
Alexandre Herculano
(1810–1877). Nejvýznamnějším romanopiscem druhé romantické generace v Portugalsku byl
Camilo Castelo Branco
(1825–1890).
Během druhé poloviny 19. století se v Portugalsku (a také v Brazílii) rozvinul literární směr nazvaný
ultraromantismus
, založený na přehnaných, vyhrocených a temnějších aspektech romantismu (silné emoce, individualismus, únik z reality, tajemno, nadpřirozeno, pesimismus, osamělost, tragika, melancholie, nostalgie, osudová neopětovaná láska, posedlost smrtí). Jeho vrcholným představitelem byl
Soares de Passos
(1826–1860).
Představiteli portugalského
novoromantismu
jsou
João de Deus
(1830–1896) a
Antero de Quental
(1842–1891).
Portugalští romantičtí spisovatelé
António Feliciano de Castilho
Teixeira de Vasconcelos
Júlio Dinis
Alexandre Herculano
Camilo Castelo Branco
Soares de Passos
Česká literatura
editovat
editovat zdroj
Karel Hynek Mácha
Božena Němcová
Karel Jaromír Erben
Josef Kajetán Tyl
Období romantismu v české literatuře odpovídá vyvrcholení
českého národního obrození
, které se stalo celonárodním hnutím, znamenalo definitivní vítězství nad germanizací, postupně nabylo politického charakteru a vnitřně se diferencovalo. V tomto období se česká národní kultura, zejména pak
literatura
, pozdvihla na vyšší úroveň.
Přibližování se evropskému standardu je nejzřetelněji vidět na díle
Karla Hynka Máchy
(1810–1836), který je považován za prvního moderního českého básníka. Mácha je kromě lyrických básní autorem
autobiografického
cyklu
Obrazy ze života mého
(1834), ze kterého byly realizovány jen dvě prózy,
Večer na Bezdězu
s ohlasem cestovních dojmů a
Marinka
o tragické lásce k nemocné umírající dívce, povídky (či spíše
básně v próze
Pouť krkonošská
(1834), v níž zpracoval hrůzný snový zážitek a formuloval úzkost z neexistence posmrtného života, historické prózy
Křivoklad
(1834) z doby krále
Václava IV.
(šlo o první díl zamýšlené
tetralogie
Kat
), románu
Cikáni
(1835), ve kterém vyjádřil tragický pocit marnosti života, a především
poemy
Máj
(1836), obsahující závažné myšlenky o řádu světa a života, o síle osudu a o smyslu lidské existence a postihující rozpor mezi životem a smrtí, nesmrtelností a vědomím zániku.
K dalším představitelům českého romantismu patří
dramatik
Václav Kliment Klicpera
(1792–1859), z jehož díla jsou dodnes živé
komedie
Divotvorný klobouk
(1820),
Hadrián z Římsů
(1821) a
Rohovín Čtverrohý
(1825),
tvůrce českého národního dramatu
Josef Kajetán Tyl
(1808–1856), autor her ze společnosti – např.
Fidlovačka
(1834) nebo
Paličova dcera
(1847), dramatických
báchorek
– např.
Strakonický dudák
(1847) nebo
Tvrdohlavá žena
(1849), a historických dramat – např.
Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři
(1848) nebo
Jan Hus
(1848),
básník, překladatel, literární historik a sběratel českých
lidových písní
říkadel
a českých i
slovanských
pohádek
Karel Jaromír Erben
(1811–1870), autor sbírky balad vycházejících z lidových tradic
Kytice
(1853),
básník (pokračovatel
Čelakovského
), literární, divadelní i hudební kritik
Josef Krasoslav Chmelenský
(1800-1839), autor sborníků písní a
libretista
prvních českých
oper
Dráteník
(1826),
Oldřich a Božena
(1828) a
Libušin sňatek
(1835) od
Františka Škroupa
,.
novinář a básník
Karel Sabina
(1813–1877), autor
gotického románu
Hrobník
(1837),
autobiografického
románu o osudech politických vězňů
Oživené hroby
(1870) a
libret
operám
Bedřicha Smetany
Braniboři v Čechách
(1863) a
Prodaná nevěsta
(1866),
básník, novinář, literární kritik a teoretik
Václav Bolemír Nebeský
(1818–1882), jehož básnická povídka
Protichůdci
(1844) je významným pokusem o překlenutí romantického rozporu mezi snem a skutečností, snahou o vykreslení reality, života a práce pro celek,
sběratelka
českých
slovenských
pohádek, báchorek a pověstí a první vynikající autorka české povídkové tvorby převážně z venkovského prostředí
Božena Němcová
(1820–1862), v jejímž díle se již objevují silné prvky realismu – např.
Karla
(1855),
Divá Bára
(1855),
Babička
(1855),
Chudí lidé
(1856),
Pohorská vesnice
(1856),
V zámku a v podzámčí
(1856),
Pan učitel
(1856)
Chyže pod horami
(1858) a další.
básník a revolucionář
Josef Václav Frič
(1829–1890), nucený pro svůj boj za rozbití
Habsburské monarchie
žít v emigraci, autor
byronovsky
laděné básně
Upír
(1849), sbírky politické poezie
Písně z bašty
(1862) a čtyřdílných
Pamětí
(1884–1887), líčících podrobně zejména události povstání z roku 1848, následující perzekuci i literární situaci padesátých let.
obrozenecký kněz, básník a prozaik
Jan Jindřich Marek
(1803-1853) publikující také pod pseudonymem Jan z Hvězdy, který od sentimentální lyriky postupně došel ke psaní historických romantických povídek podle vzoru
Waltera Scotta
novinář a prozaik
Prokop Chocholoušek
(1819–1864), autor romantické historické prózy z českých a jihoslovanských dějin.
právník, prozaik, básník, autor humoresek a deklamovánek
František Jaromír Rubeš
(1814–1852) spoluzakladatel humoristického časopisu
Paleček
Do období romantismu lze zařadit i básníka, satirika a novináře
Karla Havlíčka Borovského
(1821–1856)., který ve svých prózách a
epigramech
razil cestu realismu a ve svých básních, především
Tyrolské elegie
(1852, časopisecky 1861),
Král Lávra
(1854, tiskem 1870) a
Křest svatého Vladimíra
(1852–1855, nedokončeno, tiskem 1877), předjímal postromantickou poezii.
Čeští romantičtí spisovatelé
Václav Kliment Klicpera
Václav Bolemír Nebeský
Josef Václav Frič
Josef Krasoslav Chmelenský
Karel Sabina
Jan Jindřich Marek
Prokop Chocholoušek
František Jaromír Rubeš
Karel Havlíček Borovský
Z romantismu vyšla i generace tzv.
májovců
, navazujících především na odkaz
Karla Hynka Máchy
a pojmenovaná podle
almanachu
Máj
z roku 1858. K jejím nejvýznamnějším představitelům patřil
Vítězslav Hálek
(1835–1874),
Jan Neruda
(1834–1891),
Karolína Světlá
(1830–1899),
Jakub Arbes
(1840–1914) a další.
Mezi české pozdní romantiky řadíme především tzv.
lumírovce
soustředěné kolem časopisu
Lumír
. Jejich vůdčím představitelem byl básník, dramatik a překladatel
Jaroslav Vrchlický
(1853–1912), který se ve svém epickém cyklu
Zlomky epopeje
(1878–1906) snažil po vzoru
Victora Huga
podat obraz myšlenkového vývoje lidstva. Kromě toho je Vrchlický autorem mnoha sbírek lyrické poezie a také divadelních her, z nichž nejznámější je
komedie
Noc na Karlštejně
(1884) a
trilogie
Hippodamie
(1890–1891).
Dalším významným novoromantikem byl básník a prozaik
Julius Zeyer
(1841–1901), jednak tvůrce básnických parafrází starých příběhů a
mýtů
– např.
Vyšehrad
(1880),
Ossianův návrat
(1885) nebo
Karolinská epopeja
(1896), jednak autor děl prozaických děl – např.
Tři legendy o krucifixu
(1895),
novela
Dům U tonoucí hvězdy
(1894) nebo romány
Ondřej Černyšev
(1876),
Román o věrném přátelství Amise a Amila
(1877) a
Jan Maria Plojhar
(1888). Známé je i jeho pohádkové drama
Radúz a Mahulena
(1898).
Slovenská literatura
editovat
editovat zdroj
Ľudovít Štúr
Samo Chalupka
Andrej Sládkovič
Romantismus ve slovenské literatuře je spojen se
slovenským národním obrozením
, jehož počátek se v době
osvícenství
realizoval v jazykové podobě české nebo v
bernolákovské
, neboť římskokatolický kněz
Anton Bernolák
(1762–1813) podnikl roku 1787 první a ne zcela úspěšný pokus vytvořit na základě
západoslovenského nářečí
spisovnou
slovenštinu
. Později se stala středisky národního hnutí
evangelická
lycea, hlavně v
Bratislavě
, s dominující postavou
Ľudovíta Štúra
(1815–1856), který kolem roku 1843 vytvořil současný slovenský spisovný jazyk na základě středoslovenských nářečí (první tištěnou knihou v novém spisovném jazyce byl v roce 1844 druhý ročník almanachu
Nitra
). Se Štúrovým jménem je spojena generace talentovaných romantických básníků a prozaiků známých též jako
štúrovci
. Jejími nejvýznamnějšími osobnostmi byli:
evangelický
kněz
Michal Miloslav Hodža
(1811–1870), básník, publicista, jazykovědec, obhájce nové spisovné slovenštiny, představitel
mesiansitické
linie slovenského romantismu.
evangelický kněz
Jozef Miloslav Hurban
(1817–1888), básník, prozaik, publicista, po smrti Ľudovíta Štúra vedoucí představitel hnutí.
evangelický kněz
Samo Chalupka
(1812–1883), který jako první začal využívat postupy
lidové poezie
, z níž pronikala i slovenština do jeho básnického jazyka. Kromě lyrických básní a burcujících veršů podporujících národní osvobozenecký zápas psal zejména historickou
epiku
, v níž zpracovával mimo jiné
jánošíkovská
témata.
Folklórní
inspiraci s patetickým historismem spojuje například báseň
Turčín Poničan
(1863) nebo
Mor ho!
(1864).
Samo Tomášik
(1813–1887), prozaik a básník, autor textu všeslovanské hymnické písně
Hej, Slované
, původně s názvem
Hej, Slováci
Andrej Sládkovič
(1820–1872), evangelický kněz, autor básní
Marína
(1846), v níž vyzpíval svůj hymnus na lásku, krásu a mladost, a
Detvan
(1853), kde zobrazil nádheru slovenské přírody a prostý lid s jeho morálními a kulturními hodnotami.
Janko Matúška
(1821–1877), autor textu slovenské státní hymny, básně
Nad Tatrou sa blýska
(1844).
Samo Bohdan Hroboň
(1820-1894), folklorista, překladatel, jazykovědec a básník, představitel mesianistické linie slovenského romantismu.
Ján Kalinčiak
(1822–1871), básník a prozaik, jehož hlavními motivy jsou rozpory mezi osobním a nadosobním, láskou a povinností, zákonem a jeho porušením z
vyšších
důvodů. Z jeho díka je nejznámější humoreska
Reštavrácia
(1860).
Janko Kráľ
(1822–1876), jenž skládal
písně
, balady a lyrické básně ovlivněné
lidovou slovesností
, například
Výlomky z Jánošíka
nebo
Zakliata panna vo Váhu a divný Janko
(1844). Je také autorem rozsáhlého
panslavistického
mesianistického
básnického cyklu
Dráma sveta
(1844-1845).
Ján Francisci-Rimavský
(1822–1905), básník, prozaik, publicista, překladatel a politik.
Pavol Dobšinský
(1828–1885), evangelický kněz, folklorista, básník, spisovatel, překladatel a sběratel lidové slovesnosti, autor osmisvazkového díla
Prostonárodné slovenské povesti
(1880-1883).
Ján Botto
(1829–1881), který ve svém vrcholném díle, v
poemě
Smrť Jánošíkova
(1862) dotvořil původně lidovou představu zbojníka na ideál hrdého a smělého junáka, který v sobě spojoval touhu lidu po svobodě a spravedlnosti.
Za představitele slovenského
pozdního romantismu
lze považovat kněze, básníka a prozaika
Kolomana Banšella
(1850–1887).
Slovenští romantičtí spisovatelé
Michal Miloslav Hodža
Jozef Miloslav Hurban
Samo Tomášik
Janko Matúška
Ján Kalinčiak
Janko Kráľ
Ján Francisci-Rimavský
Pavol Dobšinský
Ján Botto
Koloman Banšell
Ostatní evropské literatury
editovat
editovat zdroj
Nizozemská literatura
editovat
editovat zdroj
Willem Bilderdijk
(1756–1831), básník.
Nicolaas Beets
(1814–1903), teolog a spisovatel, jako básník psal pod vlivem
byronismu
Rumunská literatura
editovat
editovat zdroj
Mihai Eminescu
Mihai Eminescu
(1850–1889), tvůrce
rumunské novodobé lyriky
, ve které vyslovil osobní smutek a melancholii, vlastenecké nadšení i
satirický
společenskokritický postoj.
Slovinská literatura
editovat
editovat zdroj
France Prešeren
(1800–1849), tvůrce
slovinského básnického jazyka
, jímž vyjádřil velké ideje své doby, národní i společenské rozpory i nejniternější osobní city a myšlenky.
Slovinští romantičtí spisovatelé
France Prešeren
Srbská a chorvatská literatura
editovat
editovat zdroj
Vuk Stefanović Karadžić
Stanko Vraz
Související informace naleznete také v článcích
Srbská romantická literatura
Ilyrismus
Vuk Stefanović Karadžić
(1787–1864), jazykovědec, reformátor
srbského jazyka
a zakladatel moderní
srbské literatury
, sběratel lidových písní a
pohádek
Sima Milutinović Sarajlija
(1791–1847), srbský a
černohorský
básník.
Umihana Čuvidina
(asi 1794–1870), první
bosenská
básnířka
Stanko Vraz
(1810–1851) chorvatský básník píšící i
slovinsky
, účastník
ilyrského hnutí
Petar II. Petrović-Njegoš
(1813–1851), černohorský
vladyka
mnohými považován za největšího básníka píšícího srbštinou a za národního básníka Černé Hory, autor rozsáhlé lyrickoepické skladby v dramatizované formě
Horský věnec
(1847, Gorskij vijenac) oslavující hrdinský osvobozovací boj černohorského lidu v době
tureckých
útoků na Evropu.
Petar Preradović
(1818–1872), chorvatský básník, stoupenec ideje
slovanské vzájemnosti
, autor reflexívních veršů s vlasteneckými a milostnými motivy.
Branko Radičević
(1824–1853), který vnesl do srbské poezie živý lidový jazyk těžící z bohaté
lidové slovesnosti
Ljubomir Nenadović
(1826–1895), srbský básník, prozaik a překladatel.
Đura Jakšić
(1832–1878), srbský básník a malíř
Jovan Jovanović Zmaj
(1833–1904), srbský básník
Laza Kostić
(1841–1910), srbský básník, dramatik a prozaik.
Srbští a chorvatští romantičtí spisovatelé
Sima Milutinović Sarajlija
Umihana Čuvidina
Petar II. Petrović-Njegoš
Petar Preradović
Branko Radičević
Ljubomir Nenadović
Đura Jakšić
Jovan Jovanović Zmaj
Laza Kostić
Americká literatura
editovat
editovat zdroj
Edgar Allan Poe
James Fenimore Cooper
Nathaniel Hawthorne
Nástupem romantismu v 1. polovině 19. století vznikla v
USA
skutečná
národní literatura
, jejíž představitelé měli sice základ v evropské literatuře, ale nacházeli témata, která byla typická pro americkou kulturu, a stali se tak americkými klasiky.
Jako první svým dílem přetvořil tradice evropské romantiky v duchu vznikajícího amerického národního vědomí prozaik a historik
Washington Irving
(1783–1859), který se zobrazováním slabůstek a nedostatků svých hrdinů stal jedním ze zakladatelů amerického
humoru
Nejvýraznější osobností tohoto období je zakladatel
detektivního
hororového
žánru, básník, prozaik, literární teoretik a esejista
Edgar Allan Poe
(1809–1849), autor básní vyznačujících se snovou obrazností a racionálním využitím formálních prostředků a efektů – např.
Havran
(1845, Raven), fantastických, mystických, groteskních a hrůzostrašných, ale i humoristických
povídek
– např.
Zánik domu Usherů
(1839, The Fall of the House Of Usher),
Maska červené smrti
(1842, The Masque of the Red Death) nebo
Jáma a kyvadlo
(1843, The Pit and the Pendulum), detektivních povídek s prvním „velkým detektivem“ Augustem Dupinem – např.
Vraždy v ulici Morgue
(1841, The Murders in the Rue Morgue) a ponurého románu s děsivým nevysvětlitelným koncem
Příběhy Arthura Gordona Pyma
(1838, The Narrative of Arthur Gordon Pym).
K dalším představitelům amerického romantismu patří:
James Fenimore Cooper
(1789–1851), autor historicko-dobrodružných románů po vzoru
Waltra Scotta
, z nichž nejznámější je
Poslední Mohykán
(1826, The Last of the Mohicans), dějově druhá část románové
pentalogie
Příběhy Kožené punčochy
(1823–1841, Leatherstocking Tales),
filozof,
esejista
a básník
Ralph Waldo Emerson
(1803–1882), který hlásal víru v duchovní podstatu světa blízkou
panteismu
a vyzdvihoval duchovní sebezdokonalování,
prozaik
Nathaniel Hawthorne
(1804–1864), jenž ve svých psychologických románech o problematice hříchu a svědomí – např.
Šarlatové písmeno
(1850, The Scarlet Letter) nebo
Dům se sedmi štíty
(1851, The House of the Seven Gables), zobrazil tragický konflikt puritánské morálky s lidskou přirozeností.
básník
Henry Wadsworth Longfellow
(1807–1882), který ve svém eposu
Píseň o Hiawathovi
(1855, The Song of Hiawatha) svébytně upravil
indiánské
mýty,
kvakerský
básník a
abolicionista
John Greenleaf Whittier
(1807–1892),
filozof, esejista a básník
Henry David Thoreau
(1817–1862) považovaný díky své knize
Walden aneb Život v lesích
(1854, Walden; or, Life in the Woods), ve které popsal úpadek společnosti a svou touhu po prostém rustikálním životě, za jednoho z předchůdců
ekologické
a alternativní kultury,
básník a novinář
Walt Whitman
(1819–1892), průkopník
civilismu
, autor jediné básnické sbírky
Stébla trávy
(1855, Leaves of Grass), ve které básnická vize celé Ameriky vyúsťuje v ideály
utopické
demokracie
, všelidského bratrství a lásky,
romanopisec
Herman Melville
(1819–1891), který ve svém filozoficko-
alegorickém
románu
Bílá velryba
(1851, Moby-Dick, or The Whale) rozvíjí na pozadí plavby velrybářské lodi a stíhání bílého
vorvaně
posedlým kapitánem Achabem úvahy o vztahu civilizace a přírody a o smyslu tradičních morálních hodnot.
básník, kritik, editor, a diplomat
James Russell Lowell
(1819–1891).
Emily Dickinsonová
(1830–1886), jejíž básně nebyly za jejího života téměř publikovány, a která je dnes řazena k největším světovým lyrikům všech dob.
Američtí romantičtí spisovatelé
Washington Irving
Ralph Waldo Emerson
Henry Wadsworth Longfellow
John Greenleaf Whittier
Henry David Thoreau
Walt Whitman
Herman Melville
James Russell Lowell
Emily Dickinsonová
Z amerických novoromantiků je nutno jmenovat prozaika
Ambrose Bierceho
(1842–1914), který proslul především svými povídkami hrůzy, v nichž navázal na tradici
Edgara Allana Poea
a ve kterých líčil i příběhy z
války Severu proti Jihu
, kde sám bojoval – např.
Případ na mostě přes Soví řeku
(1891, An Occurrence at Owl Creek Bridge),
Moxonúv pán
(1909, Moxon's Master) a další. Kromě toho je považován za mistra černého
humoru
, stíhajícího cynismus a sadismus, a je znám také svou sbírkou
aforistických
definic
Ďáblův slovník
(1911, The Devil's Dictionary).
Literatury Latinské Ameriky
editovat
editovat zdroj
Období romantismu je u většiny latinskoamerických zemí spjato s bojem za nezávislost (např.
Mexiko
Chile
vyhlásilo nezávislost roku 1810,
Paraguay
1811,
Argentina
1816,
Peru
Kolumbie
1821,
Ekvádor
Brazílie
1822,
Bolívie
Uruguay
1825), což mělo za následek i prudký rozvoj národních literatur v těchto zemích.
Argentinská literatura
editovat
editovat zdroj
Esteban Echeverría
(1805–1851), který se po pobytu v
Paříži
stal zakladatelem národní literatury v
Argentině
především díky skladbě
Zajatkyně
(1837, La Cautiva) oslavující pampy a zamýšlející se nad osudem podrobených civilizací.
José Mármol
(1818–1871), autor nejslavnějšího argentinského romantického románu
Amalia
(1844) a
byronovských
Zpěvů poutníkových
(1847, Cantos del Peregrino).
filozof, historik, reformátor školství a publicista
Domingo Faustino Sarmiento
(1811–1888), autor díla
Facundo, Civilizace a barbarství
(1845, Facundo, Civilización y barbarie), pojednávajícího o demokracii, svobodě, anarchii, řádu a chaosu.
José Hernández
(1834–1886), jenž svou tvorbou, která použitým jazykem připomíná díla lidové slovesnosti, bojoval proti útlaku a likvidaci gaučů a za práva
indiánů
. Své politické a morální krédo vyjádřil v romantické
poémě
Martín Fierro
(1872–1879), jíž se zařadil do linie
gaučovské poezie
Argentinští romantičtí spisovatelé
Esteban Echeverría
José Mármol
Domingo Faustino Sarmiento
José Hernández
Brazilská literatura
editovat
editovat zdroj
Domingos Borges de Barros
Antonio Gonçalves Dias
lyričtí
básníci
Domingos Borges de Barros
(1780–1855) a
José da Natividade Saldanha
(1796–1830), píšící ještě v dosti
sentimentálním
duchu,
monumentální
epik
a ctitel přírody
Manuel José de Araújo Porto-Alegre
(1806–1879),
Domingos José Gonçalves de Magalhães
(1811–1882), první klasický romantik v duchu
francouzských
mistrů, v jehož díle se objevují motivy
indiánské
mytologické
Joaquim Manuel de Macedo
(1820–1882) autor jednoho z nejpopulárnějších brazilských románu
A Moreninha
(1844),
Antonio Gonçalves Dias
(1823–1864), melancholický pěvec smutku a touhy, zašlé svobody a nezdolné přírody,
Bernardo Guimarães
(1825–1884), jeden ze zakladatelů brazilského regionálního románu – např.
Otrokyně Isaura
(1875, A escrava Isaura),
romanopisec
José de Alencar
(1829–1877), představitel tzv.
indigenismu
(kulturní a politické hnutí v
Latinské Americe
, jehož cílem je zlepšení životních podmínek
indiánů
a jejich začlenění do společnosti jako jejích plnoprávných členů) – např.
Guarany
(1857, O Guarany),
Iracema
(1865) nebo
Ubiraja
(1874),
Manuel Antônio de Almeida
(1830–1861), autor
pikareskně
laděného románu
Paměti policejního seržanta
(1852, Memórias de um sargento de milícias), ve kterém je již mnoho prvků
kritického realismu
představitelé pozdního romantismu, básníci
Alvares de Azevedo
(1831–1852), známý jako brazilský
Byron
Casimiro José Marques de Abreu
(1839–1860), autor přírodní a milostné lyriky,
Fagundes Varela
(1841–1875), představitel tzv. ultra-romantismu, a
Antonio de Castro Alves
(1847–1871), který svými sociálními básněmi bojoval za zrušení
otroctví
a nastolení sociální spravedlnosti – např.
Zpěněné vlny
(1870, Espumas fluttuantes) nebo
Otroci
(1883, Os Escravos),
pozdněromantický básník, dramatik a prozaik
Joaquim Maria Machado de Assis
(1839–1908), autor románů
Posmrtné paměti Bráse Cubase
(1881, Memórias Póstumas de Brás Cubas) nebo
Don Morous
(1899, Don Casmuro).
Brazilští romantičtí spisovatelé
Joaquim Manuel de Macedo
Bernardo Guimarães
José de Alencar
Casimiro José Marques de Abreu
Antonio de Castro Alves
Kolumbijská literatura
editovat
editovat zdroj
José Maria Heredía y Campuzano
básníci
José Eusebio Caro
(1817–1853) a
Rafael Pombo
(1833–1912),
prozaik
Jorge Isaacs Ferrer
(1837–1895), autor tragického milostného románu
María
(1867).
Kubánská literatura
editovat
editovat zdroj
lyrický
básník
José Maria Heredía y Campuzano
(1803–1839),
představitelka romantické prózy a dramatu
Gertrudis Gómezová de Avellanedová
(1814–1873), autorka protiotrokářského románu
Sab
(1941).
z romantismu vyšel také politik,
filozof
novinář
a básník
José Martí
(1853–1895),
kubánský
národní hrdina, ideolog a vůdčí osobnost protišpanělské národně osvobozenecké
revoluce
(padl v boji), jehož křehká intimní lyrika předjímala
modernismus
, a který ve svých verších také vypsal úzkost z osudu svého lidu – např.
Prosté verše
(1891, Versos sencillos) nebo posmrtně vydané
Svobodné verše
(1913, Versos libres)
Reference
editovat
editovat zdroj
Urbanec, Jiří: Novoromantismus v české poezii, Sborník referátů z konference Romantismus v české a polské literatuře 9. listopadu 1999 v Opavě, Slezská univerzita v Opavě 2000, s. 155–160
Pospelov, G. N.: Problémy historického vývoje literatury, Československý spisovatel, Praha 1976
Nerval, G.:
Sylvie – Aurelie
, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 92
Archivovaná kopie.
encyklopedie.seznam.cz
[online]. [cit. 2008-04-14].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2008-03-07.
Literatura
editovat
editovat zdroj
Balajka, Bohuš:
Přehledné dějiny literatury I.
, Fortuna, Praha 1995.
Fischer, Jan Otokar:
Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století I.
, Academia, Praha 1966.
Hrabák, Josef:
Čtení o románu
, SPN, Praha 1981.
Hrabák, Josef a kol.:
Průvodce po dějinách české literatury
, Panorama, Praha 1978.
Kadlečková, Helena. Humpál, Martin. Parente-Čapková, Viola:
Moderní skandinávské literatury 1870–2000
. Karolinum Press, Praha 2013.
Kočí, Josef:
České národní obrození
, Svoboda, Praha 1978.
NOVÁK, Arne
Stručné dějiny literatury české
. Olomouc: R. Promberger, 1946. Kapitola Starší romantika (1830-1848), Pozdní romantika (1848-1859), s.
198-249.
Petráň, Josef a kol.:
Počátky českého národního obrození: společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století
, Academia, Praha 1990.
Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích. Komentovaná antologie textů
. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016.
ISBN
978-80-7308-683-1
Pospelov, Gennadij Nikolajevič:
Problémy historického vývoje literatury
, Československý spisovatel, Praha 1976.
Pražák, Albert:
Dějiny slovenské literatury 1
, Melantrich, Praha 1950.
Rak, Bohumil:
Preromantismus: o počátcích francouzského romantismu
, Společnost pro individualisaci výchovy, Praha 1946.
Stříbrný, Zdeněk:
Dějiny anglické literatury
, Academia, Praha 1987.
Vlašín, Štěpán a kol.:
Slovník literárních směrů a skupin
, Panorama, Praha 1983.
Vlašín, Štěpán a kol.:
Slovník literární teorie
, Československý spisovatel, Praha 1984.
Vodička, Felix a kol.:
Svět literatury I.
, SPN, Praha 1969.
Literární epochy, proudy a směry
Starší literatura
starověká literatura
středověká literatura
renesanční/humanistická literatura
manýristická literatura
17. a 18. století
barokní literatura
klasicismus
osvícenská literatura
preromantismus/sentimentalismus
19. století
romantismus
biedermeier
realismus
naturalismus
novoromantismus
Modernismus
parnasismus
impresionismus
symbolismus
dekadence
civilismus
imagismus
imažinismus
akméismus
Avantgarda
futurismus
expresionismus
vitalismus
dadaismus
surrealismus
poetismus
Další směry 20. století
neoklasicismus
ruralismus
socialistický realismus
existencialismus
magický realismus
postmodernismus
Autoritní data
NKC
ph125202
BNE
XX530189
NDL
00569677
Portály
Literatura
Citováno z „
Kategorie
Umělecké směry
Literární pojmy
Dějiny literatury
Romantická literatura
Skryté kategorie:
Monitoring:Články s identifikátorem NKC
Monitoring:Články s identifikátorem BNE
Monitoring:Články s identifikátorem NDL
Portál Literatura/Zapojené články
Romantismus (literatura)
Přidat téma