Turecko – Wikipedie

Turecko – Wikipedie
Přeskočit na obsah
Souřadnice:
39° s. š.
36° v. d.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Turecká republika
Türkiye Cumhuriyeti
Vlajka
Znak
Hymna
İstiklâl Marşı
Motto
Egemenlik, kayıtsız şartsız Milletindir
(Svrchovanost bezpodmínečně náleží Národu)
Geografie
Poloha Turecka
Hlavní město
Ankara
Rozloha
783
562
km² (
36.
na
světě
z toho 2,0
% vodní plochy
Nejvyšší bod
Ararat
(5137
n.
m.)
Časové pásmo
UTC+3
Poloha
39° s. š.
36° v. d.
Geodata
OSM
OSM
WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel
85
664
644
17.
na
světě
, 2024)
Hustota
zalidnění
111
obyv./km² (
83.
na
světě
HDI
0,855 (velmi vysoký) (
45.
na
světě
, 2022)
Jazyk
turečtina
(úřední),
kurdština
arabština
a jiné
Náboženství
islám
sunnitský
alevitský
), malé skupiny
křesťanů
a další
Státní útvar
Státní zřízení
unitární
prezidentská republika
Vznik
29. října
1923
(zformování státu s
převážně tureckým obyvatelstvem po občanské válce, následující po pádu
Osmanské říše
Prezident
Recep Tayyip Erdoğan
Viceprezident
Cevdet Yılmaz
Měna
turecká lira
(TRY)
HDP
/obyv. (
PPP
40
283
USD
54.
na
světě
, 2024)
Giniho koeficient
41,9 (2019)
Mezinárodní identifikace
ISO
3166-1
792 TUR
TR
MPZ
TR
Telefonní
předvolba
+90
Národní TLD
.tr
multimediální obsah na
Commons
Některá data mohou pocházet z
datové položky
Turecko
turecky
Türkiye
), plným názvem
Turecká republika
(turecky
Türkiye Cumhuriyeti
), je transkontinentální
stát
ležící převážně v
Anatolii
západní Asii
, s menší částí zvanou
Východní Thrákie
jihovýchodní Evropě
. Na severu sousedí s
Černým mořem
, na východě s
Gruzií
Arménií
Ázerbájdžánem
Íránem
, na jihu s
Irákem
Sýrií
Středozemním mořem
(a
Kyprem
) a na západě s
Egejským mořem
Řeckem
Bulharskem
. Na ploše asi 784
000
km² žije 86 milionů lidí;
Ankara
je hlavním a
druhým největším městem
Turecka;
Istanbul
je jeho největším městem, hospodářským a finančním centrem. Mezi další velká města patří
İzmir
Bursa
Antalya
Konya
Adana
. Většinu obyvatel tvoří
Turci
, největší etnickou menšinou jsou
Kurdové
úředním jazykem je
turečtina
. Turecko je oficiálně
sekulární stát
, ale většinu obyvatelstva tvoří
muslimové
Lidské osídlení začalo na území Turecka nejpozději v
pozdním paleolitu
, nacházejí se zde významná
neolitická
naleziště jako
Göbekli Tepe
a některé z
raných zemědělských oblastí
. Žila zde řada starověkých národů;
Chattijci
byli asimilováni příchozími anatolskými národy. Rostoucí rozmanitost v klasické Anatolii přešla po dobytí
Alexandrem Velikým
v kulturní
helenizaci
; helenizace pokračovala i v
římské
byzantské
éře.
V 11. století se do Anatolie začali stěhovat
seldžučtí Turci
, čímž byl zahájen proces turkizace.
Seldžucký
Rúmský sultanát
vládl Anatolii až do
mongolské invaze
v roce 1243, kdy se rozpadl na
drobná turecká knížectví
. Od roku 1299
Osmané
knížectví sjednotili a expandovali; sultán
Mehmed II.
dobyl Konstantinopol
v roce 1453. Za vlády
Selima I.
Sulejmana Nádherného
se Osmanská říše stala světovou velmocí.
10
Od konce 18. století moc a území říše upadaly; byly také provedeny
reformy
11
V 19. a na počátku 20. století vedlo pronásledování muslimů během osmanského úpadku a v Ruské říši k rozsáhlým ztrátám na životech a masové migraci do dnešního Turecka z
Balkánu
Kavkazu
Krymu
. Druhá ústavní éra skončila státním převratem v roce 1913. Pod vládou Tří pašů vstoupila Osmanská říše v roce 1914 do
první světové války
. Během války se osmanská vláda dopustila
genocidy
na domácích
arménských
řeckých
asyrských
občanech.
12
13
14
Po porážce byla Osmanská říše rozdělena.
15
Turecká válka za nezávislost
vyústila ve zrušení sultanátu v roce 1922 a podepsání
Lausannské smlouvy
v roce 1923. Republika byla vyhlášena 29. října 1923 po vzoru
reforem
, které inicioval první prezident země
Mustafa Kemal Atatürk
Turecko je
unitární
prezidentskou republikou
, hlavou státu je
prezident
zákonodárnou moc
má
jednokomorové
národní shromáždění
. Jedná se o zemi s vyššími středními příjmy a
rozvíjející
se ekonomikou; jeho ekonomika je
17.
nebo 11. největší na světě. Turecko je zakládajícím členem
OECD
G20
Organizace turkických států
. Díky své geopoliticky významné poloze je Turecko regionální mocností
16
a raným členem
NATO
. Turecko je kandidátem na členství v
Evropské unii
, je součástí celní unie EU,
Rady Evropy
Organizace islámské spolupráce
Mezinárodní organizace turkické kultury
. V Turecku se rozkládají pobřežní nížiny, vysoká centrální náhorní plošina a různá horská pásma; podnebí je mírné s drsnějšími podmínkami ve vnitrozemí.
17
V Turecku se nacházejí tři ohniska biologické rozmanitosti, je náchylné k častým zemětřesením a je velmi zranitelné vůči změně klimatu.
18
19
Turecko má všeobecnou zdravotní péči, rostoucí dostupnost vzdělání
20
a rostoucí inovativnost;
21
dále 21
památek
světového dědictví UNESCO
, 30 zápisů na seznamu kulturního dědictví UNESCO
22
bohatou a rozmanitou kuchyni
23
Turecko je předním vývozcem televizního obsahu
24
a je čtvrtou nejnavštěvovanější zemí na světě.
Název
editovat
editovat zdroj
Název
Turecko
se v západních pramenech objevuje po konci 11. století a označuje
Seldžuky
ovládaná území v Anatolii a na
Blízkém východě
25
Evropští spisovatelé začali používat název
Turchia
pro Anatolskou náhorní plošinu koncem 12. století. České pojmenování
Turecko
znamená "země Turků". Název
Turecko
byl použit v textech mnoha mezinárodních smluv k vymezení
Osmanské říše
26
27
28
29
byzantských
pramenech se název
Tourkia
(řecky Τουρκία) používal pro vymezení dvou středověkých států: Uhry
(západní Tourkia
) a Chazarsko
(východní Tourkia)
30
31
Alexandropolskou smlouvou se název
Türkiye
poprvé dostal do mezinárodních dokumentů. Ve smlouvě podepsané s Afghánistánem v roce 1921 byl použit výraz
Devlet-i Âliyye-i Türkiyye
("Vznešený turecký stát"), připodobněný k názvu Osmanské říše.
32
Dějiny
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
Dějiny Turecka
Göbekli Tepe
Turecké území patří k nejstarším trvale obydleným oblastem na planetě. První sídla vznikla již v
neolitu
. V
Göbekli Tepe
lze spatřit nejstarší známou umělou stavbu na světě, chrám postavený kolem roku 9600 př. n. l.
33
34
Çatal Hüyük
je dokonce často nazýváno prvním městem historie, objeveno bylo senzačně až roku 1958.
35
36
37
Socha zvaná
Muž z Urfy
, nalezená nedaleko města
Urfa
a stará zhruba 11 tisíc let, je označována za „nejstarší naturalistickou sochu člověka v životní velikosti“.
38
Zemědělství se po Evropě rozšířilo s
neolitickými zemědělci
z Anatolie, kteří začali před asi 8000 lety osídlovat Evropu.
39
Potomci anatolských zemědělců vytvořili ve střední Evropě
kulturu s lineární keramikou
. Prvními známými etniky na území Turecka byli
Chattijci
Churrité
mluvící
kavkazskými jazyky
. Žili zde okolo roku 2300 př. n. l. Zhruba za tři století byli pohlceni
indoevropskými
Chetity
40
Lví brána ve městě
Chattušaš
První říší, která na území dnešního Turecka ve
starověku
existovala, byla právě
Chetitská říše
. Přibližně v době od
18.
do
13. století př. n. l.
Hlavní město
Chattušaš
se nacházelo v blízkosti dnešní turecké obce
Boğazkale
. Říše zanikla buď pod náporem
mořských národů
, nebo kvůli suchu a nedostatku potravin.
41
Poté se nejdůležitějším státem v oblasti stala
Frýgie
(hlavní město
Gordion
), dokud ji v
7. století př. n. l.
nerozvrátili
Kimmeriové
42
43
Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily
Lýdie
(hlavní město
Sardy
),
Kárie
Halikarnass
) a
Lýkie
Xanthos
). Lýďané a Lykané mluvili
indoevropským jazykem
, ale tento měl i neindoevropské prvky. Lýdský král
Kroisos
byl prvním panovníkem, který nechal razit
mince
jako platidlo. Byly nejprve z
elektra
(slitina
zlata
stříbra
). Jeho mincovny však postupem času přišly na metodu, jak oba kovy separovat, a vyrazily tak nejstarší zlaté mince na světě.
44
Na území východního Turecka zasahovala v 9.–6. století př. n. l. říše
Urartu
, s metropolí Tušpou (dnešní
Van
).
45
46
Vyvrácena byla
Médy
Ruiny starořeckého
Afrodisia
, roku 2017 zapsány na seznam
Světového dědictví
Už od
12. století př. n. l.
bylo západní pobřeží dnešního Turecka
kolonizováno
aiolskými
dórskými
ionskými
Řeky
47
8. století př. n. l.
Řekové kolonizovali celé severní (
Pontos
) a jižní pobřeží. Oblast se stala důležitou součástí
starořecké civilizace
, Řekové území nazývali
Malá Asie
nebo Anatolie. Ležela zde
Trója
, kde se odehrává známá zápletka
řecké mytologie
48
Tróju založili již Chetité, další města zakládali sami řečtí kolonisté:
Milét
Efez
Halikarnass
(dnešní
Bodrum
),
Pergamon
Afrodisias
Smyrna
(nyní İzmir). Založili i dnešní
Istanbul
, pod názvem
Byzantion
, okolo roku 667 př. n. l.
49
Právě z Anatolie přišla do Řecka řada jeho klasiků: otec
dějepisu
Hérodotos
se narodil v Halikarnassu, první řecký filozof a vědec
Thalés
v Milétu, proslulý
kynik
Díogenés
pocházel ze Sinópé (dnešní
Sinop
). V Milétu vznikla i celá filozofická škola zvaná
mílétská
(patřili k ní
Anaximandros
či
Anaximenés
). Milét založil více kolonií než kterékoli jiné řecké město.
50
V Efezu se nacházel
Artemidin chrám
, jeden ze
sedmi divů antického světa
51
V Halikarnassu další z těchto divů,
mauzoleum
52
Krom řeckých kmenů zde žili též
Thrákové
(zejm. v dnešní evropské části Turecka) a posléze i
Keltové
(v oblasti, již Římané později nazývali
Galacie
).
53
Mithridatés VI.
na minci
Celé dnešní Turecko bylo během
6. století př. n. l.
dobyto
perskou
Achaimenovskou říší
. Známé
řecko-perské války
začaly, když se právě řecké
městské státy
na pobřeží Anatolie v roce 499 př. n. l. vzbouřily proti
perské
nadvládě. Peršané prohráli, ale v Malé Asii se perská dynastie udržela zejména v
Pontu
Mithridatés I.
zde roku 281 př. n. l. založil Pontské království).
54
55
Roku 334 př. n. l. celou Anatolii dobyl
Alexandr Makedonský
56
Po jeho smrti se rozpadla na několik
helenistických
států (
Bithýnie
Kappadokie
Pergamon
a Pontos). Mnoho řeckých obyvatel se usadilo ve vnitrozemských částech Anatolie, což vedlo k
helenizaci
celé oblasti.
57
58
Tyto státy neměly však dlouhého trvání a do konce
1. století př. n. l.
všechny ovládla
Římská říše
59
60
Římané měli větší problémy jen s dobytím Pontu, kde vzdoroval
Mithridatés VI.
61
Založili na dnešním tureckém území provincie
Asie
Thrákie
Kappadokie
Galacie
Lýkie a Pamfýlie
Bithýnie a Pontus
Kilíkie
Sýrie
Mezopotámie
Arménie
Asýrie
Koile Sýrie
Osroéné
. Po vzniku
tetrarchie
roku 293 se
Nikomédie
(dnešní
İzmit
) stala jedním ze čtyř hlavních měst Římské říše.
Starořímská knihovna v Efezu
Někteří Anatolané se v římské civilizaci prosadili, například geograf
Strabón
, narozený v dnešní
Amasyi
. V římských časech na území Turecka psali své rané dějiny i
křesťané
. Podle
Skutků apoštolů
to byla
Antiochie
(nyní
Antakya
), kde byli následovníci
Ježíše
poprvé nazváni právě křesťany. Apoštol
Pavel z Tarsu
žil nějaký čas v Efezu, pravděpodobně pracoval jako výrobce stanů.
62
Působil tam snad i
apoštol Jan
, napsal zde prý své epištoly.
63
Dle tradice v Efezu zemřela i Ježíšova matka
Marie
64
Další slavná postava raného křesťanství,
Svatý Mikuláš
, se narodil v
Pataře
a působil v
Myře
65
O oblast Turecka ale jevili stále větší zájem i
římští císaři
. První tam zavítal
Hadrianus
roku 123 (kvůli svému milenci
Antinoosovi
z Klaudiopole, dnešního
Bolu
). Nechal zde rozšířit
císařský kult
a vyzdobit řadu měst, především starých řeckých sídel.
66
Císař
Konstantin Veliký
se pak v roce 324 rozhodl do Anatolie přesídlit plně a vybudovat zde na základech Byzantia (Istanbulu) nové výstavní město, které nazval nejprve Nový Řím a později
Konstantinopol
67
68
Roku 330 ho pak prohlásil novým hlavním městem Římské říše a usídlil se zde (do té doby žil v
Nikomédii
). Svolal i
první křesťanský koncil
do dnešního
İzniku
69
70
Další konstantinopolský císař
Theodosius I.
pak v roce 380 prohlásil křesťanství oficiálním státním náboženstvím a na
prvním konstantinopolském koncilu
v roce 381 pomohl ustavit
nicejské vyznání
jako ortodoxní doktrínu pro všechny křesťany.
71
Jeho smrt v roce 395 znamenala ovšem definitivní rozpad Říma na dvě části, západní a východní. Celé území dnešního Turecka připadlo východořímské, tedy
Byzantské říši
. Konstantinopol se stal na příštích deset století jejím hlavním městem.
Hagia Sofia
O východ Turecka Byzantinci museli svést dlouhý zápas se
Sásánovskou říší
v tzv.
římsko-perských válkách
, ale nakonec uspěli.
72
6. století
za panování
Justiniána I.
dosáhla říše svého největšího územního rozsahu. V 7. století, za vlády
Herakleia
řečtina
nahradila
latinu
v pozici oficiálního jazyka říše a Byzanc díky tomu zachránila mnoho ze starořeckého dědictví.
73
Dokladem vzdělanosti byl rozsáhlý lexikon
Suda
74
Symbolem architektonických dovedností se stal chrám
Hagia Sofia
(postaven 532–537), po tisíc let největší uzavřený prostor na světě.
75
Země se stala epicentrem křesťanství, v jehož čele stál sám
císař
(tzv.
cézaropapismus
), což byl významný rozdíl oproti západu, kde se moc císařská a duchovní (
papežská
) rozdělily.
76
Díky tomu nicméně získala Byzanc velký vliv na vývoj křesťanství, většina prvních koncilů se uskutečnila na jejím území.
77
To ale západ začal vnímat úkorně, a tak došlo nakonec roku 1054 k tzv.
velkému schizmatu
a cesty západního (
římskokatolického
) a východního křesťanství (
pravoslavného
) se rozešly.
78
K neblahým důsledkům patřilo i to, že západní
křižáci
během
čtvrté křížové výpravy
roku 1204 vyplenili Konstantinopol, a Byzanc tak osudově oslabili.
79
80
Rozsah
Osmanské říše
roku
1566
„Bulharské mučednice“, malba z roku
1877
, zobrazující
znásilnění
bulharských žen
osmanskými
bašibozuky
při potlačení
Dubnového povstání
Od
11. století
pronikali na území dnešního Turecka
turečtí Seldžukové
81
Byzanc jim čelila v
sérii konfliktů
. Po porážce v
bitvě u Mantzikertu
v roce
1071
ztratila Byzanc na úkor seldžuckých Turků většinu Malé Asie, celý její východ.
82
83
Seldžukové na tomto území založili
Rúmský sultanát
84
Ten započal s šířením
turečtiny
islamizací
, v níž velkou roli sehrával
súfismus
a jeho kazatel
Rúmí
85
Sultanát se nakonec rozpadl pod tlakem
mongolských
nájezdníků. Vzniklo pak množství tzv.
anatolských bejliků
, menších knížectví (
Ajdinský
Dulkadirský
Karamanský
aj.). Jeden z těchto bejliků, se sídlem ve městě Söğüt, se stal nakonec jádrem mohutné expanze, to když se do jeho čela postavil v roce 1299
Osman I.
Vznikla tak
Osmanské říše
muslimský
stát, který započal s
výboji do Evropy, Asie i
Afriky.
86
První obléhání Vídně
1529
Za vlády
Murada I.
(1362–1389) začal expandovat na
Balkán
87
Roku 1453, za vlády
Mehmeda II.
dobyl poslední baštu
Byzantské říše, hlavní město Konstantinopol.
88
Poslední byzantský císař
Konstantin XI.
padl v průběhu bojů. Po skončení
reconquisty
, která měla za následek vyhnání nekřesťanů z
Pyrenejského poloostrova
a jižní Itálie, velké množství
sefardských
Židů
andaluských
muslimů emigrovalo do Osmanské říše.
89
Usadili se především v Istanbulu,
Izmiru
Soluni
Burse
Edirne
. V roce 1517
Selim I.
rozšířil osmanskou nadvládu do
Alžírska
Egypta
. Ovládl též
Rudé moře
, což vedlo k
dlouhodobému souboji
Portugalci
o kontrolu nad obchodem v
Indickém oceánu
. Války o kontrolu nad
Středozemním mořem
vedli Osmani zejména s
Habsburským Španělskem
Janovskou republikou
Benátskou republikou
. Osmani však měli zálusk i na
habsburskou
střední Evropu
habsbursko-turecké války
), roku 1529 byla Turky
poprvé obležena
Vídeň
, roku
1683 podruhé
90
91
Papežové se pokoušeli evropské mocnosti sjednocovat v boji proti Turkům do válečných koalic zvaných
Svatá liga
. Od 16. do 20. století vedla Osmanská říše také
dvanáct válek
Ruskou říší
92
Na východě Osmani
bojovali s Íránem
, počínaje
bitvou na Čaldiránské rovině
roku 1514 až do první poloviny 19. století. Turci se zapojovali i do konfliktů daleko od svých hranic, například v dnešní
Indonésii
či na
Filipínách
93
94
Za
Sulejmana I.
(1520–1566) dosáhla říše svého územního i kulturního vrcholu, vládla 25 milionům lidí.
Oblasti s tradičním
řeckým osídlením
v Malé Asii před vysídlením a
genocidou Řeků
v letech 1914–1922
Od konce
17. století
však začalo vytlačování Osmanské říše z
Evropy, z velké části díky posilování Ruska. Toto vytlačování bylo do značné míry završeno během
balkánských válek
na počátku
20. století
. O většinu svých rozsáhlých
arabských
držav přišla Osmanská říše v
důsledku
první světové války
, do níž vstoupila na straně
ústředních mocností
a byla poražena. Frustrace etnických Turků (často těch, co museli opustit ztracená území) z tohoto vývoje přinesla některé otřesné masakry křesťanů známé jako
hamídijské masakry
arménská genocida
asyrská genocida
či
řecká genocida
95
96
97
98
Byly při nich vyvražděny miliony lidí.
Sultán jako hlava Osmanské říše měl až do
19. století
absolutní (neomezenou) moc. Osmanská kultura se tak stala symbolem největšího možného konzervatismu. To vedlo k zaostávání říše a budilo to od 19. století odpor i v samotném jádru říše, dnešním Turecku. Reformy
Tanzimat
započaté sultánem
Abdülmecidem
roku 1839, jež vyvrcholily roku 1876 přijetím ústavy, zaručením základních práv a o rok později dokonce svoláním prvního parlamentu, úpadek říše nezastavily.
99
To radikalizovalo liberálně a nacionalisticky naladěné
mladoturecké hnutí
, jež nakonec vyvolalo
povstání roku 1908
100
Mladoturci po něm ovládli zemi. Avšak místo liberálních reforem přišla vláda triumvirátu mladotureckých pašů (
Talat Paša
Enver Paša
Džamal Paša
), kteří říši zatáhli do
světové války
, iniciovali řadu masakrů a nakonec způsobili její úplný zánik.
101
102
103
Mustafa Kemal Atatürk
je zakladatelem a prvním prezidentem Turecké republiky
Osmanům se proti silám
Dohody
vojensky nedařilo.
104
30. října 1918 podepsali
Mudroské příměří
105
106
107
V listopadu 1918 obsadila britská, francouzská a italská vojska Istanbul
108
, v květnu 1919 Řekové obsadily Smyrnu (Izmir)
109
, další velká území Malé Asie kontrolovaly arménské jednotky. Republikánské a nacionalistické turecké síly vedené
Mustafou Kemalem
(zvaným později Atatürk) vycítily, že faktická osmanská prohra ve válce může mít pro etnické Turky katastrofální následky, a tak v květnu 1919 zahájily proti zahraničním jednotkám v zemi boj známý jako
turecká válka za nezávislost
110
111
Jejím jádrem byla
řecko-turecká válka
112
113
V květnu 1919 na
mírové konferenci v Paříži
byla Osmanské říši skutečně odňata řada území, jak se kemalisté obávali.
114
To stvrzovala mírová
Sèvreská smlouva
uzavřená mezi západními spojenci a osmanskou elitou 10. srpna 1920.
115
Proti ní se ale kemalisté vzbouřili. Válku za nezávislost zároveň spojili s bojem za svržení osmanského monarchistického systému. Zaznamenali řadu vojenských úspěchů, díky nimž vytlačili zahraniční jednotky z Malé Asie a dokonce i
východní Thrákie
Karská smlouva
nejprve určila hranice s Arménií (kterou mezitím pohltil
Sovětský svaz
).
116
Boje s Řeky a západními spojenci skončily 11. října 1922 příměřím v Mudanyi.
117
Následovalo podepsání mírové
Lausannské smlouvy
24. července 1923, která tak anulovala smlouvu Sèvreskou.
118
119
Dne 4. října 1923 skončila spojenecká okupace Turecka stažením posledních spojeneckých vojsk z Istanbulu. Vojenský postup a diplomatické úspěchy ankarské vlády vyústily 11. října 1922 v podepsání příměří v Mudanyi. Řešení krize v Çanakkale (září-říjen 1922) mezi
Spojeným královstvím
a ankarskou vládou způsobilo 19. října 1922 pád
ministerstva
Davida Lloyda George
120
a politickou autonomii
Kanady
od Spojeného království.
121
Dle Lausannské smlouvy proběhla výměna obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem na základě náboženského klíče. Z Turecka se vystěhovalo do Řecka na 1,5 milionu Řeků, opačným směrem zamířilo půl milionu muslimů.
122
123
Mustafa Kemal zvítězil i politicky, na domácí scéně:
Velké národní shromáždění
v Ankaře odhlasovalo 1. listopadu 1922 zrušení sultanátu a ukončilo tak 623 let trvající monarchickou vládu. 29. října 1923 byla vyhlášena Turecká republika s Kemalem jako jejím prezidentem.
124
Atatürk (vášnivý
náboženský skeptik
, patrně i
ateista
) poté
sekularizoval
zmodernizoval turecký stát. Připravil celou řadu
reforem
, mj. udělil
volební právo ženám
(1934), zavedl
latinské písmo
gregoriánský kalendář
125
Také přenesl sídlo prezidenta, vlády a parlamentu z
Istanbulu
do
Ankary
, která byla do té doby malým městem uvnitř Anatolie.
Turecko zůstalo po většinu
druhé světové války
neutrální, ale 23. února 1945 vstoupilo do závěrečných fází války na straně
spojenců
126
Poté, co Turecko, inspirováno Atatürkovým
antikomunismem
, bojovalo jako součást západních sil v
korejské válce
127
, vstoupilo v roce 1952 do
NATO
a stalo se hrází proti
sovětské
expanzi do Středomoří.
128
Kurdské bojovnice v Sýrii během turecké invaze do Afrínu
K největším vnitřním problémům 2. poloviny 20. století v Turecku patřila kurdská otázka. V
Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionů
Kurdů
a vztah turecké vlády k
této národnostní menšině nebyl zcela vyřešen. Od roku 1984 bojují
kurdští separatisté
za samostatný kurdský stát a turecko-kurdský konflikt si vyžádal na 40
000 životů.
129
Jen v
roce 2015 zabila turecká armáda přes 2
000
kurdských povstalců.
130
Kurdský problém se přelil i do tureckého postoje k
občanské válce v Sýrii
, kde Turecko podporovalo protivládní povstalce, včetně syrské odnože
al-Káidy
131
, a v březnu 2018
obsadilo Afrín
v Sýrii, odkud vytlačilo
syrské Kurdy
132
Následovaly
další turecké akce v ostatních částech severní Sýrie
a vytlačování
kurdských milic
, kterým pomáhaly relativně malé jednotky
Spojených států
(v okamžiku turecké invaze v oblasti působilo asi 1
000 vojáků USA). V reakci na události z října 2019 uvalila americká vláda osobní sankce na tři turecké ministry. Americký prezident
Donald Trump
také oznámil svůj záměr zavézt přísné ekonomické sankce vůči Turecku.
133
134
Telefonicky vyzval prezidenta Erdogana, aby invazi do Sýrie a boje proti Kurdům zastavil.
Dalším problémem se stala neschopnost vyrovnat se s
vlastní minulostí, turecká vláda například striktně popírá
genocidu Arménů
, kterou spáchala Osmanská říše v
průběhu první světové války, a samotné „uznání“ arménské genocidy je v Turecku trestným činem.
135
V létě 1974 podniklo Turecko
invazi na Kypr
, jejímž důsledkem bylo faktické odtržení
Severního Kypru
136
137
Erdonagnovi příznivci po pokusu o vojenský převrat v roce 2016
V Turecku se po druhé světové válce rozvinul v zásadě demokratický systém, ovšem narušovaný mocí armády, která ho několikrát suspendovala vojenskými puči (zejm. 1960 a 1980).
138
139
Armáda byla na druhou stranu strážcem kemalistické a sekularistické tradice.
140
141
142
Oslabení role armády v turecké společnosti uvolnilo prostor
neo-osmanismu
pan-islamismu
, zejména po zmařeném puči v roce 2016.
143
144
145
Ten proběhl 15. července 2016, kdy se část turecké armády
pokusila o vojenský převrat
v reakci na údajné potlačování principů
sekulárního státu
režimem prezidenta
Recepa Tayyipa Erdoğana
146
Pokus o převrat byl potlačen již po několika hodinách. Následovaly rozsáhlé
čistky
v armádě, policii, justici, médiích a školství. 160
000 lidí bylo propuštěno nebo postaveno mimo službu.
147
Bylo zatčeno 77
000 lidí včetně občanů členských států EU.
148
Sto sedmdesát novin, televizních stanic a vydavatelství bylo zakázáno, přes sto novinářů bylo uvězněno. Čtvrtina poslanců, většinou opozičních, byla zbavena imunity a došlo k zatýkání představitelů opoziční prokurdské HDP.
149
Evropská unie v reakci na tyto represe zmrazila přístupové rozhovory s Tureckem, které neformálně začaly v roce 2005.
150
Dne 16. dubna 2017 se v Turecku konalo ústavní referendum. Navrhované změny turecké ústavy zahrnovaly zavedení
prezidentského systému
, který by nahradil stávající
parlamentní systém
151
Referendum skončilo poměrem 51,3
% ku 48,7
% ve prospěch změn.
152
Zároveň však tento těsný výsledek ukázal rozpolcenost turecké společnosti mezi její městskou částí, která většinově hlasovala proti záměru prezidenta Erdoğana posílit jeho pravomoci, a spíše venkovskými oblastmi, které se zřetelně vyslovily pro jeho návrh. Zavedení prezidentského systému podle mnoha pozorovatelů zesílilo autoritářské tendence.
153
154
Dne 6. února 2023 zemřelo při
zemětřesení v Turecku
více než 50
000 lidí.
155
Zatčení istanbulského starosty, který měl v plánu kandidoval na prezidenta za opoziční stranu
CHP
, vedlo v březnu 2025 k masivním
protivládním protestům v Turecku
156
Státní symboly
editovat
editovat zdroj
Vlajka
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
Turecká vlajka
Turecká vlajka je tvořena červeným listem o poměru stran 2:3 s bílým půlměsícem a bílou pěticípou hvězdou, která se zvenku zhruba dotýká jedním cípem pomyslné spojnice dvou rohů půlměsíce a celý emblém je posunutý od středu kousek k žerdi.
157
Hymna
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
Turecká hymna
Turecká hymna je píseň
İstiklâl Marşı
česky
Pochod nezávislosti
). Slova básně, která má 10 slok, ale zpívají se jen první dvě, napsal
Mehmet Akif Ersoy
, hudbu složil Osman Zeki Üngör.
Geografie
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
Geografie Turecka
Topografie Turecka
Bosporský most
Istanbulu
, který spojuje Evropu (nalevo) a Asii (napravo)
Turecko se nachází na území
Asie
a jihovýchodní
Evropy
. Asijská část ležící na poloostrově
Malá Asie
(historicky známým pod názvem Anatolie), která zabírá naprostou většinu území (zhruba 97
%)
158
, je od té evropské (
Východní Thrákie
) oddělena
Marmarským mořem
a průlivy
Bospor
Dardanely
(které dohromady spojují
Černé
Egejské moře
).
159
Turecko má zhruba obdélníkový tvar s
délkou přes 1
600
km a šířkou asi 800
km.
158
Celková rozloha činí 783
562
km².
160
Na severozápadě sousedí s
Bulharskem
, na západě s
Řeckem
, na severovýchodě s
Gruzií
, na východě s
Arménií
Ázerbájdžánem
(jeho
exklávou
Nachičevan
) a
Íránem
a na jihovýchodě s
Irákem
Sýrií
pozn. 1
Na třech stranách je obklopeno moři: na západě Egejským, na severu Černým a na jihu
Středozemním
Ararat
nacházející se v
provincii
Iğdır
ve
Východní Anatolii
je nejvyšší horou Turecka
Termální prameny
oblasti
Pamukkale
, významná turistická destinace
Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1
200
n.
m. a méně než 40
% leží níže než 460
n.
m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora Turecka
Ararat
nadmořskou výškou 5
165 metrů. Na severu leží
Pontské hory
, na jihu a jihovýchodě pak pohoří
Taurus
. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významné
zlomy
Severoanatolský zlom
Východoanatolský zlom
. Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasného
vulkanismu
a relativně častých
zemětřesení
. Na východě země pramení mimo jiné velké řeky
Eufrat
Tigris
Araks
. Nejdelší řeky na tureckém území,
Kızılırmak
Sakarya
Yeşilırmak
, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsou
Velký Menderes
Gediz
. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řeka
Marica
161
Největší z
více než 250 jezer je
Vanské jezero
o rozloze 3
714
km² a
Tuz
o rozloze zhruba 1
550
km². Obě dvě tato jezera jsou slaná.
159
Pobřežní město
Marmaris
na jihozápadě země
Obdělává se zhruba 30
% půdy a dalších 11
% se využívá k
pastvě. Asi na 11
% obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18
% obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z
asi 5
000
obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem.
161
Nejčastějšími krajinnými typy v
Turecku jsou travnaté
stepi
, které se nacházejí hlavně ve střední a jihovýchodní Anatolii, a lesy, které pokrývají zbytek země. Nejrozmanitější lesy leží na pobřeží Černého moře, kde nejčastějšími stromy jsou
habr
kaštanovník setý
smrk východní
olše
buk
dub
jedle
. Mezi další běžně se vyskytující rostliny patří např.
pěnišník
vavřín
cesmína
myrta
tis
. Ve výškách nad 1
000
n.
m. začínají převažovat
jehličnany
a ve výškách nad 2
000
n.
m. se vyskytují alpinské louky. Turecko je bohaté na divoké živočichy a lovné druhy ptáků. V
málo obydlených oblastech se vyskytují živočichové jako
vlk
liška
prase
kočka
bobr
kuna
šakal
hyena
medvěd
jelen
gazela
kamzík
. Mezi běžná domestikovaná zvířata patří
buvol
koza
velbloud
kůň
osel
ovce
tur domácí
. Z
ptáků jsou nejrozšířenější
koroptve
husy
křepelky
dropi
159
Podnebí
editovat
editovat zdroj
Podnebí je převážně suché, z
části kontinentální a je silně ovlivněno přítomností moře na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti mají
středozemní podnebí
, zatímco v
horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20
°C na západě a −40
°C na východě. Sníh je v
teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v
některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5
°C a v
létě stoupají až na 30
°C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v
rozmezí 305–406
mm a ve větších výškách přesahuje 1
000
mm.
159
Administrativní systém
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
Administrativní dělení Turecka
Ankara
je od roku 1923 hlavní město Turecka.
Alanya
je město v Turecku, které se nachází ve Středomořské oblasti
Město
Göreme
, významné turistické centrum v
Kappadokii
Turecko je administrativně rozděleno do 81
provincií
il
, množné číslo
iller
), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7
regionů
bölgesi
, množné číslo
bölgeleri
), toto členění však slouží statistickým účelům a netvoří úroveň státní správy.
161
Nejlidnatějšími městy jsou
Istanbul
(k
roku 2009 zde žilo 10
378
000 obyvatel), hlavní město
Ankara
(3
846
000),
İzmir
(2
679
000),
Bursa
(1
559
000) a
Adana
(1
339
000).
160
Ankara
Kırklareli
Edirne
Tekirdağ
Çanakkale
Balıkesir
Bursa
Yalova
Istanbul
Kocaeli
Sakarya
Düzce
Zonguldak
Bolu
Bilecik
Eskişehir
Kütahya
Manisa
İzmir
Aydın
Muğla
Denizli
Burdur
Uşak
Afyon
Isparta
Antalya
Konya
Mersin
Karaman
Aksaray
Kırşehir
Kırıkkale
Çankırı
Karabük
Bartın
Kastamonu
Sinop
Çorum
Yozgat
Nevşehir
Niğde
Adana
Hatay
Osmaniye
K. Maraş
Kayseri
Sivas
Tokat
Amasya
Samsun
Ordu
Giresun
Erzincan
Malatya
Gaziantep
Kilis
Şanlıurfa
Adıyaman
Gümüşhane
Trabzon
Rize
Bayburt
Erzurum
Artvin
Ardahan
Kars
Ağrı
Iğdır
Tunceli
Elâzığ
Diyarbakır
Mardin
Batman
Siirt
Şırnak
Bitlis
Bingöl
Muş
Van
Hakkâri
Regiony a provincie jsou následující:
Marmarský region
(Marmara Bölgesi)
Balıkesir
Bilecik
Bursa
Çanakkale
Edirne
İstanbul
Kırklareli
Kocaeli
Sakarya
Tekirdağ
Yalova
Egejský region
(Ege Bölgesi)
Afyonkarahisar
Aydın
Denizli
İzmir
Kütahya
Manisa
Muğla
Uşak
Středomořský region
(Akdeniz Bölgesi)
Adana
Antalya
Burdur
Hatay
Isparta
Kahramanmaraş
Mersin
Osmaniye
Střední Anatolie
(İç Anadolu Bölgesi)
Aksaray
Ankara
Çankırı
Eskişehir
Karaman
Kayseri
Kırıkkale
Kırşehir
Konya
Nevşehir
Niğde
Sivas
Yozgat
Černomořský region
(Karadeniz Bölgesi)
Amasya
Artvin
Bartın
Bayburt
Bolu
Çorum
Düzce
Giresun
Gümüşhane
Karabük
Kastamonu
Ordu
Rize
Samsun
Sinop
Tokat
Trabzon
Zonguldak
Východní Anatolie
(Doğu Anadolu Bölgesi)
Ağrı
Ardahan
Bingöl
Bitlis
Elazığ
Erzincan
Erzurum
Hakkâri
Iğdır
Kars
Malatya
Muş
Tunceli
Van
Jihovýchodní Anatolie
(Güneydoğu Anadolu Bölgesi)
Adıyaman
Batman
Diyarbakır
Gaziantep
Kilis
Mardin
Şanlıurfa
Siirt
Şırnak
Vláda a politika
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
Politický systém Turecka
Turecký parlament
roce 2009 během návštěvy
Baracka Obamy
Současný autoritářský prezident Turecka
Recep Tayyip Erdoğan
Turecko je formálně
prezidentská republika
zastupitelská demokracie
, kde si současný prezident Erdogan osvojil téměř neomezenou moc. Je to jedna z
mála zemí s
muslimskou většinou a zároveň – v současnosti již jen formálně –
sekulárním
politickým systémem.
162
Vláda je rozdělena na tři větve
výkonnou
zákonodárnou
soudní
–, které byly do
pokusu o převrat v roce 2016
na sobě nezávislé.
163
čele státu stojí
prezident
, kterým je od roku 2014
Recep Tayyip Erdoğan
, jenž byl v letech 2003 až 2014
předsedou vlády
. Od roku 2018 prezidentovi náleží kromě ceremoniálních funkcí i výkonná moc. Druhým nejvyšším úřadem je post
viceprezidenta
, který zastává od
9. července
2018
Fuat Oktay
. Zákonodárnou moc představuje
jednokomorový
parlament
. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě.
164
Volby nejsou svobodné a spravedlivé, opozicí jsou přeplněné věznice, někteří kandidují z vězení kvůli obávám radikálů z řad AKP. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s
výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny.
Evropská unie
, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v
zemi a pomáhá jí s
transformací.
162
Problémem v
zemi je ve skutečnosti nezaručená
svoboda projevu
, kdy vláda postihuje kritiku své strany a státních organizací.
164
Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout vysokou hranici 10
% volebních hlasů, což je hranice více než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit.
164
Nejsilnějšími stranami v
Turecku jsou středopravá konzervativní
Strana spravedlnosti a rozvoje
(AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50
% hlasů, středolevá
kemalistická
Republikánská lidová strana
(CHP) s
26
% hlasů a
ultrapravicová
Strana národního hnutí
se 13
% hlasů. Celkem 36 z
celkového počtu 550
míst v
parlamentu získali nezávislí, z
nichž většina se později přihlásila k
prokurdským stranám.
165
Lidská práva
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
LGBT práva v Turecku
Vůdci opoziční
Lidově demokratické strany
, kteří byli zatčeni v roce 2016
Lidská práva
v Turecku byla předmětem mnoha diskusí a mezinárodních odsouzení. V letech 1998 až 2008 vydal
Evropský soud pro lidská práva
více než 1 600 rozsudků proti Turecku za porušování lidských práv, zejména pokud jde o právo na život a o zákaz mučení. Další otázky, jako například práva
Kurdů
, práva žen, LGBT práva a
svoboda tisku
, také přitahovaly diskuse. Stav lidských práv v Turecku je stále významnou překážkou v (možná budoucímu) členství v EU.
166
Podle Výboru na ochranu novinářů (VON) zavedla vláda
AKP
jedny z největších zásahů proti svobodě médií na světě.
167
Velké množství novinářů bylo zatčeno kvůli obviněním z
„terorismu“ a „protistátních aktivit“ (případy Ergenekon a Balyoz), zatímco tisíce dalších byly vyšetřováni kvůli „pošpiňovaní tureckosti“ či „urážení islámu“ ve snaze zasít autocenzuru.
167
V roce 2012 identifikoval VON 76 vězněných novinářů, z čehož 61 přímo za jejich práci, čímž Turecko předčilo i země jako Írán, Eritrea či Čína,
167
také 9 uvězněných hudebníků za jejich tvorbu znamená pro Turecko třetí místo na světě po Rusku a Číně.
168
Bývalý mluvčí
ministerstva vnitra USA
, Philip J. Crowley, prohlásil, že USA mají „široké obavy ohledně trendů zahrnujících zastrašování novinářů v Turecku.“
169
Země měla podle organizace
Freedom House
doposud hodnocení „částečně svobodná“.
170
Od roku 2016 se však Turecko zmítá v
rozsáhlých
čistkách
zatýkání, a sice ve státním a
justičním aparátu, v armádě, na univerzitách a
jiných vysokých školách, v
médiích i
občanské společnosti.
171
Uvězněný turecký disident
Osman Kavala
získal v roce 2023
Cena Václava Havla za lidská práva
172
Zahraniční vztahy
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
Zahraniční vztahy Turecka
Turecký prezident
Erdoğan
a americký prezident
Joe Biden
na summitu
NATO
ve Vilniusu, 11. července 2023
Prezident Erdoğan s
ruským prezidentem
Vladimirem Putinem
na summitu
Šanghajské organizace pro spolupráci
v Astaně, 3. července 2024
Země je zakládajícím členem např.
Organizace spojených národů
(OSN; 1945),
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
(OECD; 1961),
Organizace islámské spolupráce
(OIC; 1969),
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
(OBSE; 1973),
Organizace ekonomické spolupráce
(ECO; 1985),
Organizace černomořské ekonomické spolupráce
(BSEC; 1992),
D-8
(1997) a
G20
(1999). Od roku 1952 je také členem
Severoatlantické aliance
(NATO).
173
Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy.
174
V roce 1999 Turecko získalo status kandidátské země EU.
175
roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do
Evropské unie
(EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s
Kyprem
, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v
zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi
turkickými republikami
a na
Balkánském poloostrově
. Země si udržuje dobré vztahy se
Spojenými státy
i s
Ruskem
173
Nezávislost turkických států po rozpadu
SSSR
v roce 1991, se kterými Turecko sdílí společné kulturní a jazykové dědictví, umožnila Turecku rozšířit ekonomické a politické vztahy hluboko do
Střední Asie
176
a také dokončení finančně náročného projektu ropovodu a plynovodu z
ázerbájdžánského
Baku
do tureckého přístavu
Ceyhan
Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan
je součástí turecké zahraničněpolitické strategie stát se energetickým přivaděčem pro Západ. Turecká hranice s
Arménií
však zůstává stále zavřená i kvůli turecké podpoře
Ázerbájdžánu
během
války v Náhorním Karabachu
177
Během vlády
AKP
vzrostl vliv země v prvně jmenovaných oblastech
Osmanské říše
na
Blízkém východě
Balkáně
na základě doktríny „strategické hloubky“ (termín zavedl
Ahmet Davutoğlu
) jako definice pro vzrůstající turecké angažování se v regionální zahraniční politice, nazývané také
neoosmanismus
178
179
Po
arabském jaru
v prosinci 2010 a rozhodnutích AKP směrem k podpoře jistých opozičních skupin v zasažených zemích se zhoršily vztahy s několika arabskými státy – od počátku
občanské války
se sousední
Sýrií
a po svržení prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013 s
Egyptem
180
181
V roce 2014 Turecko nemělo
diplomatické zastoupení na úrovni velvyslance
Sýrii
Egyptě
Izraeli
. Diplomatické vztahy s posledně jmenovanou zemí se zhoršily po izraelském bombardování
Pásma Gazy
182
183
Tím pádem zůstalo Turecku v
Levantě
(s nedávnými bohatými nálezy
zemního plynu
) jen málo spojenců,
184
což je v přímém rozporu s původními plány tehdejšího ministra zahraničních věcí a nynějšího premiéra
Davutoğlua
na zahraničněpolitickou doktrínu „žádných problémů se sousedy“.
185
Během pětileté
blokády Kataru
zeměmi Perského zálivu se Turecko postavilo na stranu
Kataru
186
Turecko bylo aktivně zapojeno do
občanské války v Libyi
187
Během
války Izraele s Hamásem
Turecko vyjádřilo podporu
Hamásu
188
Po
pádu Asadova režimu
v Sýrii v prosinci 2024 Turecko podpořilo
novou syrskou vládou
pod vedením
Ahmada Šary
, který během občanské války v Sýrii vedl islamistickou povstaleckou skupinu
Tahrír al-Šám
. V únoru 2025 se Šara setkal v Ankaře s tureckým prezidentem Erdoğanem a jednal s ním o vzniku tureckých základen v Sýrii.
189
Turecko již od 50.
let 20.
století udržuje jednotky v mezinárodních misích v rámci OSN a NATO, včetně mírových misí v
Somálsku
a bývalé
Jugoslávii
a podpory koaličních vojsk ve
válce v Zálivu
. Turecko má také umístěno 36
000 vojáků na
Severním Kypru
, ovšem jejich přítomnost je velice kontroverzní,
190
a s bezpečností asistovalo
Iráckému Kurdistánu
191
Od roku 2003 dodává Turecko vojenský personál pro
Eurocorps
a účastní se iniciativy
EU Battlegroup
192
Vztahy s
Českem a Československem
editovat
editovat zdroj
Budova turecké ambasády v
Praze
Vztahy mezi
Československem
, později Českem, a Tureckem jsou tradičně přátelské,
193
Smlouva o přátelství byla podepsána v
roce 1924.
173
Obchodní vztahy těchto dvou zemí se začaly rozvíjet krátce po první světové válce. V
devadesátých letech podepsalo Česko s
Tureckem Dohodu o zamezení dvojího zdanění a Dohodu o podpoře a ochraně investic. Objem obchodní výměny dlouhodobě roste, v
roce 2005 překročil hranici 1 miliardy
dolarů
a v
roce 2010 hranici 2 miliard dolarů.
194
roce 2005 byla zrušena vízová povinnost pro občany České republiky cestující do Turecka za
turistickým
účelem.
195
V roce 2015 v Turecku trávilo dovolenou 162
tisíc Čechů.
196
Turecký prezident
Erdoğan
obvinil Českou republiku z podpory terorismu.
197
Dva Češi byli v roce 2018 odsouzeni v Turecku na šest let vězení za spolupráci s bojovníky milic
syrských Kurdů
YPG
, kteří v Sýrii bojovali proti
Islámskému státu
Kobani
a v dalších oblastech Sýrie, ale Tureckem jsou považováni za příslušníky teroristické organizace.
198
Propuštění Čechů z tureckého vězení se osobně zúčastnil šéf
BIS
Michal Koudelka, který má dobré vztahy s tajnými službami Turecka a osobně se zná se šéfem turecké
Národní zpravodajské organizace
199
V reakci na zjištění, že Česko zrušilo
embargo
na vývoz zbraní do Turecka, které bylo uvaleno v říjnu 2019 po
turecké invazi
proti syrským Kurdům, vyzvaly v říjnu 2020 nevládní organizace v čele s
Amnesty International
v otevřeném dopise ministra zahraničí ČR
Tomáše Petříčka
, aby Česko okamžitě zastavilo vývoz zbraní a vojenského materiálu do Turecka, které otevřeně podporuje
Ázerbájdžán
ve
válce o Náhorní Karabach
a okupuje
severní oblasti Sýrie
, zatímco v samotném Turecku nadále pokračují
politické represe
proti odpůrcům prezidenta
Erdoğana
200
Ke sporu mezi
Řeckem
a Tureckem o zásoby ropy a zemního plynu ve východním Středomoří, v němž Turecko hrozilo Řecku válkou,
201
ministr zahraničí Petříček uvedl, že „Česko je příznivcem dialogu mimo jiné i proto, že Turecko je náš spojenec v Severoatlantické alianci.“
202
Český ministr zahraničí
Jan Lipavský
označil Turecko za „klíčového partnera“ EU a podpořil členství Turecka v Evropské unii.
203
V červnu 2024 Lipavský navštívil Ankaru, kde jednal o bezpečnostní spolupráci a navyšování vzájemného obchodu.
204
Turecko a Evropská unie
editovat
editovat zdroj
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji
vylepšíte
, aby odrážela aktuální stav a
nedávné události. Podívejte se též na
diskusní stránku
, zda tam nejsou náměty k
doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím
OECD
Separatistický
Severní Kypr
pod kontrolou Turecka, které neuznává
Kyperskou republiku
, členský stát EU
Cesta Turecka do Evropy – a tím i do
Evropské unie
– počíná již vznikem Turecké republiky
29. října
1923
, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.
1948
– patří Turecko k
zakládajícím členským zemím
OECD
1952
– přistupuje Turecko k
NATO
1959
– podává žádost o členství v
EHS
1964
– vstupuje v
platnost asociační smlouva s
EHS, kde se hovoří o možnosti pozdějšího vstupu Turecka do EHS
1987
– podává Turecko žádost o plné členství v
ES
1989
– tato žádost je odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry)
1996
– celní unie s
EU
vstupuje v
platnost
1997
– na summitu v
Lucembursku se EU vyslovuje pro možné členství Turecka v
EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
1999
– na summitu v
Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
2002
– poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v
platnost (zrušení trestu smrti atd.)
2004
– nové trestní právo vstupuje v
platnost; v
říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v
prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s
možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014
2009
– Turecko přijalo
zákon
omezující
pravomoc
vojenských soudů
, čímž splnilo další z mnoha
přístupových podmínek
2013
– zpráva EU konstatuje, že v Turecku došlo k významnému pokroku při provádění
reforem
, avšak ještě je potřeba řada dalších
2015
– EU obnovila přístupové rozhovory s Tureckem, jednala o bezvízovém styku a slíbila dát Turecku tři miliardy eur výměnou za omezení
migrační vlny
, která přes Turecko míří do EU.
Česká republika
slíbila, že zaplatí Turecku 800 milionů korun.
205
2017
– turecko-německé vztahy se prudce zhoršily po zatčení několika německých občanů včetně korespondenta novin
Die Welt
206
Transanatolský plynovod
bude přivádět zemní plyn z
Ázerbájdžánu
Turkmenistánu
do EU
Přístupové rozhovory komplikuje zejména kurdská otázka, rozdělení
Kypru
, jehož
severní část
je od roku 1974 nezákonně
okupována
tureckou armádou, a ochrana
lidských práv
práv
národnostních a náboženských
menšin
Transanatolský plynovod
je součástí Jižního plynového koridoru, který má napojit Evropu přes
Jihokavkazský plynovod
(též zvaný plynovod BTE) na obrovské ložisko Šach Deniz v
Ázerbájdžánu
. Plynovod, který byl dokončen v roce 2018, pomůže snížit závislost Evropské unie na dovozu zemního plynu z Ruska.
207
Ozbrojené síly
editovat
editovat zdroj
Turecké ozbrojené síly se zařazují početně jako druhá největší bojová síla v rámci
NATO
hned po
Ozbrojených silách USA
Turecko vstoupilo do Aliance v roce 1952.
208
Ozbrojené síly Turecka
se skládají z pozemních sil,
námořnictva
letectva
Turecké četnictvo
Turecká pobřežní stráž
operují pod Ministerstvem vnitra v době míru, i když jsou v době války podřízeny velitelství pozemních resp. námořních sil.
209
Náčelník Generálního štábu je jmenován prezidentem a je odpovědný premiérovi. Rada ministrů je zodpovědná parlamentu za záležitosti národní bezpečnosti a adekvátní přípravu ozbrojených sil na obranu země. Možnost vyhlásit válku a nasadit turecká vojska v zahraničí či umožnit pobyt cizích vojsk na území Turecka je plně v rukou parlamentu.
209
Turecko má po
americké armádě
druhé největší vojsko v rámci
NATO
s odhadem 495 000 nasaditelných vojáků podle údajů NATO z roku 2011.
210
Turecko je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní spolu s Belgií, Nizozemskem, Německem a Itálií.
211
Na
letecké základně Incirlik
je umístěno celkem 90 jaderných zbraní
B61
, 40 z nich je určeno pro potřeby tureckého letectva, jejich použití však podléhá souhlasu NATO.
212
Každý zdravý mužský občan Turecka je povinen sloužit v armádě v době mezi třemi týdny a rokem, v závislosti na vzdělání a lokalitě pracoviště.
213
Turecko neuznává výjimky na základě svědomí a nenabízí civilní alternativu vojenské služby.
214
Ekonomika
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
Ekonomika Turecka
Všeobecné údaje
editovat
editovat zdroj
Ocelárna
Erdemir
Od svého založení v
roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl.
159
Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členem
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
(OECD) a
G20
a v
roce 2011 bylo z
hlediska objemu
hrubého domácího produktu
(HDP), který v
paritě kupní síly
činil 1,053
bilionů
dolarů
pozn. 2
16. největší ekonomikou světa.
215
roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40
%.
216
roce 2009 zemi postihl pokles exportu v
důsledku
světové ekonomické krize
, ale od roku 2010 HDP opět silně roste.
215
Míra nezaměstnanosti k
roku 2011 dosahovala 9,2
% a oproti předchozímu roku tak klesla. 70
% zaměstnaných jsou muži a velká část pracovní síly nemá dostatečnou kvalifikaci.
217
roku 2010 pracovalo zhruba 25,5
% obyvatelstva v
zemědělství, 26
% v
průmyslu a 48,5
% ve službách.
160
významným oborům služeb patří
cestovní ruch
a s
ním související hotelnictví. Turecko zaznamenává od začátku přístupových rozhovorů s
EU v
roce 2005 zvýšený zájem zahraničních investorů.
217
Národní měnou je
turecká lira
, jejíž kurz v
roce 2011 byl 1,67 tureckých lir za americký dolar.
160
Země nejvíce zboží
vyváží
do
Německa
(10,1
% k
roku 2010),
Spojeného království
(6,4
%),
Itálie
(5,7
%),
Francie
(5,3
%),
Iráku
(5,3
%) a
Ruska
(4,1
%). Nejčastějšími vývozními artikly jsou oděvy, potraviny, textilie, kovové výrobky a strojní technika. Naopak v
importu
převažuje Rusko (11,6
%), Německo (9,5
%),
Čínská lidová republika
(9,3
%),
Spojené státy americké
(6,6
%), Itálie (5,5
%), Francie (4,4
%) a
Írán
(4,1
%). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří strojní technika, chemikálie a pohonné látky.
160
Obchodní čtvrti Levent-Istanbul
Zemědělství
editovat
editovat zdroj
Východoturečtí zemědělci sbírající melouny
Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v
70. letech 20. století pocházelo 35
% HDP právě z
tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9
%.) I když se v
turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v
zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem.
218
zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V
základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží.
219
Nejdůležitějšími plodinami jsou
obilniny
, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z
nich se nejčastěji pěstuje
pšenice
ječmen
žito
oves
kukuřice
rýže
. Obvyklé plodiny jsou i
bavlna
cukrová řepa
tabák
lilek brambor
, část území je pokryta vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji a zeleninovými zahradami.
159
roku 2010 bylo Turecko světově největším producentem
lískových ořechů
třešní
fíků
meruněk
kdouloní
220
Častou zemědělskou aktivitou je chov dobytka, a to hlavně
tura domácího
ovce domácí
kozy domácí
buvola domácího
. Zemědělské produkty jako např. vlna, tabák, ovoce, zelenina a oříšky jsou důležitou součástí vývozu země.
159
Důležitými zemědělskými obory jsou lesnictví a rybářství. Země je zalesněná zhruba z
27
% a Ministerstvo životního prostředí plánuje zalesňovat další území, aby tak předešlo erozi půdy. Rybářství se rozvíjí a v
roce 2010 činil objem vylovených ryb 656 tisíc tun. Nejvíce lovu probíhá v
Černém moři.
221
Průmysl
editovat
editovat zdroj
Togg T10X
Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V
roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici jednoho milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v
roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-
Renault
podílem 52
%. V roce 2018 byla založena státní firma
Togg
, která se chce specializovat na výrobu elektromobilů. Kromě automobilů je pro turecký průmysl důležitá výroba oděvů a textilní výrobky, strojů a zařízení, těžba železa a výroba oceli, elektrické stroje, bílá technika, spotřební elektronika, plasty, minerální paliva a oleje.
222
Turecko má jedny z
největších zásob řady surovin, např.
boru
zlata
uranu
bentonitu
mramoru
živců
hořčíku
sádrovce
perlitu
stroncia
vápníku
. Dohromady je v
zemi zhruba 3500 nalezišť kovových
rud
a zhruba 2000 nalezišť průmyslových materiálů.
222
Služby
editovat
editovat zdroj
Ve službách pracuje téměř 50
% lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin.
160
Putuje sem velké množství zahraničních investic. Významným oborem je turismus a s
ním související hotelové služby a gastronomie. V
roce 2010 navštívilo Turecko zhruba 28,6
milionů turistů, z
nichž nejvíce bylo z
Německa a Ruska. Dalšími významnými obory jsou obchod a finanční služby.
223
Infrastruktura
editovat
editovat zdroj
Most 1915 Çanakkale
Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s
telekomunikacemi a energetikou. V
roce 2010 měla země 2238
km moderních dálnic a celkově téměř 400
000
km silnic, z
nichž ovšem jen zhruba 64
000
km mělo pevný povrch. V
Turecku bylo v
roce 2012 zaregistrováno 15,6
milionů vozidel, z
nichž zhruba 50
% tvořily osobní automobily, 16
% malé nákladní automobily a 16
% motocykly.
224
Most 1915 Çanakkale
otevřený roku 2022 překonává mořský průliv
Dardanely
a má nejdelší rozpětí oblouku na světě (2 023 metrů). Celkově měří 4,6 km.
Rychlovlak TCDD HT80000 Tureckých státních železnic
Rozsah železnic k
roku 2010 byl 8700
km
160
a putují do nich významné investice.
224
V současné době mají železnice více než 10 000 km tratí. Státním dopravcem je
Türkiye Cumhuriyeti Devlet Demiryolları
(TCDD). V roce 2011 byla otevřena první vysokorychlostní trať Polatlı–Konya, v roce 2014 pak klíčová vysokorychlostní trať Ankara–Istanbul. Další taková trať byla zprovozněna v roce 2022 (Konya-Karaman) a dokončuje se čtvrtá, Ankara-Sivas, jež bude druhou nejdelší. Rychlovlaky speciálně pro turecké dráhy vyrobily německý
Siemens
a španělská firma
Construcciones y Auxiliar de Ferrocarriles
Co se týče vodní dopravy, obchodní flotila Turecka v
roce 2011 čítala 629
lodí.
160
Mezi hlavní přístavy patří Istanbul,
Mersin
Samsun
Trabzon
İskenderun
İzmit
İzmir
224
roku 2010 měla země 88
letišť,
160
nichž 13
bylo mezinárodních.
224
Atatürkovo letiště
V Turecku existuje 117 letišť, z toho 15
mezinárodních. Největší jsou v
Istanbulu
Ankaře
Atatürkovo letiště
v Istanbulu patří k největším na světě. V roce 2017 je použilo 63,7
milionu cestujících, z toho 14,5
milionu na vnitrostátních a 44,2
milionu na mezistátních spojích.
oblasti telekomunikací prochází Turecko za Gülovy vlády rychlým rozvojem a privatizací. K
roku 2010 existovalo v
zemi zhruba 16
milionů zapojených pevných linek a přes 61
milionů mobilních telefonů.
160
Přes 30
milionů obyvatel jsou také uživateli
internetu
, přístup k
němu má k
roku 2011 zhruba 43
% domácností.
224
zemi působí několik celostátních a na 300
místních soukromých televizních stanic a přes 1000
soukromých rozhlasových stanic.
160
Energetika
editovat
editovat zdroj
Turecko je k
roku 2012 zhruba ze 70
% závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90
% spotřebované surové ropy se dováží (převážně z
Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z
Ruska) je téměř 100
%. Země má velký potenciál ve využití
obnovitelných zdrojů energie
, např. větru, vody, slunečního záření a zemědělského odpadu.
225
roce 2010 byla podepsána smlouva o výstavbě
první jaderné elektrárny
na území Turecka, kterou má na starost
Rosatom
226
Jaderná elektrárna osazená čtyřmi bloky VVER 1200 se začala stavět v roce 2018.
Demografie
editovat
editovat zdroj
Podrobnější informace naleznete v článku
Demografie Turecka
Skupina tureckých chlapců v
den jejich
obřízky
Populace
227
Rok
Milion
1950
21.4
2000
63.2
2015
78.3
Turecká populace v roce 2024 čítala 84,7
milionu obyvatel;
228
podobně jako Německo, v současnosti nejlidnatějším státem EU. V roce 1927 mělo Turecko teprve necelých 14
milionů obyvatel.
229
Roční přírůstek činí zhruba 1,24
%, průměrný věk 28,5
let a
střední délka života
72,5
let (u mužů 70,6 a u žen 74,5
let). 70
% populace žije ve městech a míra
urbanizace
je asi 1,7
% ročně. 26,7
% populace je ve věku mezi 0–14
let, 67
% ve věku 15–64
let a zbývajících 6,3
% je starší 64
let.
160
Jako Turkové jsou podle ústavy označováni všichni lidé s
tureckým občanstvím.
230
Mezi lety 1950 a 2020 se populace Turecka více než zčtyřnásobila z 20,9 milionu na 83,6 milionu;
231
nicméně míra růstu populace byla v roce 2023 0,1
%. V roce 2023 byla celková míra plodnosti 1,51 dítěte na ženu, což je pod úrovní prosté reprodukce 2,10 dítěte na ženu.
232
Ve zdravotním průzkumu z roku 2018 bylo ideální číslo 2,8 dítěte na ženu, u vdaných žen se zvyšovalo na 3.
Etnické skupiny
editovat
editovat zdroj
Etnicky tvoří největší část obyvatel
Turci
(70–75
%) a
Kurdové
(18
%).
160
V zemi žije také mnoho národnostních menšin, z
nichž nejpočetnější jsou
Řekové
(16
100),
233
Arméni
(59
000)
234
Židé
(17
600)
235
žijící převážně v
Istanbulu
. Početní jsou dále
Adygejci
(zhruba 2
miliony),
236
Gruzíni
(40
000)
237
Lazové
(147
000);
238
tyto menšiny žijí hlavně na východě Turecka
159
a tvoří kolem 3–4
obyvatel. Dalšími menšinami na východě země jsou Čerkesové (asi 2
% obyvatelstva) a národ
Zaza
Arménská populace, která tvořila před první světovou válku významnou menšinu v oblasti
Malé Asie
, se stala terčem útoků během
hamídijských masakrů
, při kterých bylo v letech 1894–1896 zavražděno 100–300
000 tisíc Arménů,
239
a zejména během
arménské genocidy
, která si mezi lety 1915 a 1918 vyžádala až 1,5 milionu obětí.
240
V současnosti pobývají v Turecku také asi tři miliony občanů
Sýrie
, kteří z této země uprchli před hrůzami tamější
občanské války
. Žijí v táborech nebo i v
soukromí a mnozí z nich mají příležitostnou práci.
Úředním jazykem je
turečtina
, často používaná je
kurdština
a menšiny hovoří vlastními jazyky. Jedině Arméni, Řekové a Židé jsou podle
Lausannské smlouvy
roku 1923 oficiálně uznanými menšinami a jejich jazyky mohou být vyučovány na školách.
241
V roce 1923 došlo k vysídlení 1,3 milionů anatolských a
pontských Řeků
a v Turecku smělo zůstat pouze 200
000 Řeků žijících v Istanbulu.
242
Istanbul
je největší turecké město.
Náboženství
editovat
editovat zdroj
Turecko je
sekulární
zemí bez
státního náboženství
; turecká ústava zaručuje
svobodu vyznání
myšlení
243
Podle
CIA World Factbook
tvoří muslimové 99,8
% populace, z nichž většina jsou
sunnité
244
Na základě průzkumu odhadla KONDA v roce 2006 podíl muslimů na 99,4
%. Podle
Minority Rights Group International
se odhady podílu alevitů pohybují mezi 10
% a 40
% populace.
245
Alevité
jsou částečně diskriminováni.
161
Odhad KONDA byl v roce 2006 5
%. V průzkumu v roce 2021 se 4
% dospělých občanů označila jako alevité, zatímco 88
% se označilo jako sunnité.
Podíl nemuslimů v dnešním Turecku byl v roce 1914 19,1
%, ale klesl na 2,5
% v roce 1927.
246
V současnosti tvoří nemuslimové 0,2
% populace podle World Factbook.
244
V roce 2006 KONDA odhadla, že 0,18
% populace vyznává neislámská náboženství. Některé z nemuslimských komunit jsou
Arméni
(hlavně členové
Arménské apoštolské církve
),
Asyřané
, bulharští pravoslavní, katolíci,
Řekové
Židé
(většinou
Sefardé
247
248
249
250
a protestanti. Zdroje odhadují, že
křesťanská
populace v Turecku se pohybuje mezi 180 000 a 320 000.
251
252
Turecko má největší židovskou komunitu mezi zeměmi s muslimskou většinou.
253
V současnosti je v Turecku 439 kostelů a synagog.
254
V roce 2006 KONDA odhadla, že 0,47
% populace nemá žádné náboženství. Podle KONDA se podíl dospělých občanů, kteří se označili za nevěřící, zvýšil z 2
% v roce 2011 na 6
% v roce 2021. Průzkum Gezici Araştırma z roku 2020 zjistil, že 28,5
generace Z
se označilo za
bez vyznání
255
256
Kultura
editovat
editovat zdroj
Související informace naleznete také v článku
Turecká kultura
Orhan Pamuk
Elif Şafaková
K významným
středověkým
osmanským spisovatelům patřil
Muhammad Füzuli
či
sufistický
mystik
Junus Emre
. K významným autorům 19. století a tzv.
mladotureckého
hnutí patřil
Namık Kemal
Kemalistické
feministické
pozice zastávala
Halide Edib Adıvar
. Sice se s
Ataturkem
nakonec dostala do sporu a musela zemi opustit, avšak dodnes je v Turecku symbolem moderní ženy. Z kemalovských pozic vycházel i básník
Mehmet Akif Ersoy
, autor
turecké hymny
. Duši nového Turecka mapovali v meziválečném období prozaici
Sait Faik Abasıyanık
Sabahattin Ali
nebo
Reşat Nuri Güntekin
. Po druhé světové válce levicové a avantgardní pozice zastával básník
Nâzım Hikmet
, který také nakonec zvolil exil v
SSSR
257
Představitelem poválečného
ruralismu
byl spisovatel
kurdského
původu
Yaşar Kemal
Aziz Nesin
byl známým humoristou,
ateistou
a bojovníkem proti
islámskému fundamentalismu
, mj. přeložil do
turečtiny
Satanské verše
Salmana Rushdieho
, za což byl islamisty napaden.
258
V současnosti turecké literatuře kraluje
Orhan Pamuk
, který roku 2006 získal
Nobelovu cenu za literaturu
259
Jeho dílo bývá řazeno k
postmodernismu
. Velké popularitě se těší také prozaičky
Elif Şafaková
Ayşe Kulinová
. Hlavní knihovnou v zemi je
Turecká národní knihovna
Turecký koberec ze 13. století z doby
rúmského sultanátu
260
Průkopníkem moderního malířství byl v 19. století
Osman Hamdi Bey
. V současnosti svými nápady budí rozruch výtvarný umělec
Genco Gulan
Sulejmanova mešita
Tvůrcem nejpokročilejších staveb Osmanské říše byl architekt
Mimar Sinan
, zvaný též „
Michelangelo
Východu“.
261
Třemi jeho nejznámějšími a nejoceňovanějšími stavbami jsou
Princova mešita
v Istanbulu,
Sulejmanova mešita
tamtéž a
Selimova mešita
Edirne
. Velkou inspirací byl Sinanovi chrám
Hagia Sofia
, který v Istanbulu zůstal stát jako nejvýraznější památka na časy, kdy toto místo ovládala
Byzantská říše
a kdy bylo město nazýváno
Konstantinopol
. Toto dílo
Isidora z Milétu
je od roku 1935 muzeem. Největším muslimským svatostánkem v Turecku je
Mešita sultána Ahmeda
v Istanbulu, postavená jedním ze Sinanových žáků. Také
Nová mešita
je dílem jeho žáka. Sídlem osmanských vládců byl dlouho
palác Topkapi
. Po jeho opuštění sídlili sultánové v
paláci Dolmabahçe
, postaveném v 19. století, podle evropského střihu.
262
Evropská inspirace je dobře cítit i z
paláce Çırağan
, který v 19. století nechal v Istanbulu postavit sultán
Abdulaziz
. Památkou na dobu, kdy Istanbul ovládali
Janované
, je
Galatská věž
Nemrut
je jednou z nejznámějších památek Turecka
Z památek
antických
zbyly většinou již jen ruiny (
Pergamon
Milét
Afrodisias
Efez
), stejně jako z
chetitských
Chattušaš
Trója
Melid
), arménských (
Ani
),
lýdských
Sardy
),
lýkijských
Xanthos
),
frýgijských
Hierapolis
),
kommagenských
Nemrut
), nebo ještě starších (
Göbekli Tepe
Çatal Hüyük
). Archeologické bohatství Turecka je soustředěno zejména v
Muzeu anatolských civilizací
v Ankaře a v
Istanbulských archeologických muzeích
263
264
Na seznam
Světového dědictví
bylo zapsáno celé město
Safranbolu
, tradiční zastávka
karavan
, a ves
Göreme
, spjatá s počátky křesťanství. Symbolem moderního Turecka je
Bosporský most
nebo mauzoleum
Anıtkabir
Ankaře
, kde je pohřben
Atatürk
Zlatou palmu
Cannes
získal roku 2014 režisér
Nuri Bilge Ceylan
265
V roce 1982 se to podařilo Kurdovi
Yılmazu Güneyovi
Şerifu Görenovi
Metin Erksan
vyhrál
Zlatého medvěda
na
Berlinale
roku 1964,
Semih Kaplanoğlu
to dokázal v roce 2010.
266
Řadu italských filmových cen sesbíral na
Apeninském poloostrově
působící
Ferzan Özpetek
Bývalo obvyklé, že skládání hudby se věnovali někteří osmanští sultáni, to platilo zejména o
Abdulazizovi
Selimovi III.
, jehož díla se v Turecku dodnes hrají. Průkopníkem vážné hudby byl v Turecku
Ahmed Adnan Saygun
. Uznávaným klavíristou současnosti je
Fazıl Say
, který v roce 2002 hrál i na
Pražském jaru
267
Turecký pop dravě proniká na trhy blízkého východu, do Evropy se mu to daří hůře. Výjimkou je zpěvák
Tarkan
. Zpěvačka
Sertab Erener
vyhrála
Eurovision Song Contest
v roce 2003.
268
K dalším představitelům turecké
pop music
patří
Hande Yenerová
Sezen Aksuová
či
Ajda Pekkanová
Barış Manço
je průkopníkem
rocku
v Turecku.
Turecká kuchyně
editovat
editovat zdroj
Související informace naleznete také v článku
Turecká kuchyně
Turecká káva
Turecká kuchyně
je z velké části dědictvím osmanské kuchyně, která je typická splynutím a zdokonalením kuchyní
Střední Asie
Středního Východu
Balkánu
. Současná turecká kuchyně je výsledkem mísení originální kulinářské tradice kočovných tureckých kmenů s
indickou
perskou
, kurdskou a
arabskou kuchyní
. Zahrnuje je od doby
stěhování národů
, navíc je ovlivněna
Středozemním mořem
. Tato rozmanitost vlivů se vyvinula staletími, zejména osmanskou kulturou a způsobem života až k
dnešní typické turecké kuchyni.
Turecká kuchyně také ovlivnila
řeckou
balkánskou kuchyni
. Například
tzatziki
je z
tureckého slova
cacık
(čti džažik) a
čevabčiči
pochází z
kebab şişi
kebabový
špíz
).
Jogurt
pochází z
tureckého slova
yoğurt
Döner kebab
je vyroben z
hovězího, telecího nebo drůbežího masa. V
Turecku, ale i v
jiných (evropských) zemích se döner
kebab
servíruje na talíři.
nápojů je kromě
čaje
Turecku velmi populární
ajran
, mezi zákusky
baklava
chalva
Turecká káva
je způsob přípravy kávy v džezvě, zvláštní kovové konvičce, s kávou připravovanou v česku (
turek
) má společný jen název.
Sport
editovat
editovat zdroj
Türk Telekom Arena
Zápasník
Taha Akgül
Nejpopulárnějším sportem v
zemi je
fotbal
. Nejvyšší domácí soutěž označovanou jako
Süper Lig
hraje 18 týmů, přičemž nejznámější jsou
istanbulské
velkokluby
Beşiktaş
Fenerbahçe
Galatasaray
. Galatasaray vyhrál v roce 2000
Evropskou ligu
Superpohár UEFA
269
270
Turecká fotbalová reprezentace
dosáhla největších úspěchů v prvním desetiletí 21. století, když obsadila 3. místo na
mistrovství světa v
roce 2002
a stejné umístění zopakovala na
mistrovství Evropy 2008
271
Tureckými hvězdami těchto dvou turnajů byli
Rüştü Reçber
Alpay Özalan
Burak Yılmaz
Hasan Şaş
Hakan Şükür
Arda Turan
či
Hamit Altıntop
. Nejvíce trenérských úspěchů si připsal
Fatih Terim
. Na
Atatürkově olympijském stadionu
se konalo finále
Ligy mistrů
roce 2005 a na
Fenerbahçe Şükrü Saracoğlu Stadyumu
finále
poháru UEFA
roce 2009. V roce 2013 uspořádalo Turecko
Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let
Dalším velmi sledovaným sportem je
basketbal
. Země hostila
Mistrovství Evropy v
basketbale mužů v
roce 2001
a v roce 2010 hostila
mistrovství světa v basketbalu mužů
Basketbalová reprezentace mužů
dosáhla na stříbro na
mistrovství světa
2010
) i
Evropy
2001
).
272
U obou úspěchů byl
Hedo Türkoğlu
, který se prosadil i v americké
NBA
. I
ženy
brali jedno stříbro na
Eurobasketu
2011
).
273
Ženy
Galatasaraye
Fenerbahçe
a muži
Fenerbahçe
Anadolu
vyhráli
Euroligu
, nejprestižnější klubovou evropskou soutěž.
274
275
276
277
Mimořádně úspěšní jsou Turci v zápase. Až do roku 1984 byly všechny turecké medaile z olympijských her výhradně ze zápasnické žíněnky (
Nasuh Akar
Celal Atik
Yaşar Doğu
Mithat Bayrak
Mustafa Dağıstanlı
Hamit Kaplan
Müzahir Sille
Tevfik Kış
Hasan Güngör
İsmet Atlı
İsmail Ogan
Kazım Ayvaz
Mehmet Âkif Pirim
Hamza Yerlikaya
Ramazan Şahin
Taha Akgül
ad.). Od té doby se přidalo
vzpírání
(např. tři olympijská zlata
Naima Süleymanoğlua
) a další
úpolové sporty
judo
Hüseyin Özkan
),
taekwondo
Servet Tazegül
) a
box
. Hegemonii bojových a silových sportů rozbil až na olympiádě v
Tokiu roku 2021
svou zlatou medailí
lukostřelec
Mete Gazoz
278
Nejlepším
atletickým
výsledkem je bronzová medaile běžce na 400 metrů překážek
Yasmani Copella
, který se v této disciplíně stal i
mistrem Evropy
. O několik atletických medailí, včetně zlata, Turci přišli v důsledku
dopingových
skandálů – k nejznámějším patří případ
Aslı Çakır Alptekinové
279
letech 2005–2011 se v
Turecku pravidelně konaly závody
Formule 1
Věda
editovat
editovat zdroj
Aziz Sancar
Biochemik
Aziz Sancar
získal v roce 2015
Nobelovu cenu za chemii
, za výzkum možných oprav
DNA
280
Proslulým středověkým
kartografem
byl
Piri Reis
, autor známé mapy, jejíž objevení v roce 1929 vzbudilo senzaci, protože zobrazovala mimořádně přesně
jihoamerický kontinent
a také
Antarktidu
, o jejíž existenci se v 16. století nevědělo.
281
Výborných výsledků v kartografii dosáhl o něco později i
Kâtip Çelebi
. Všestranným středověkým učencem byl
Taqi ad-Din Muhammad ibn Ma'ruf
. Na jihu dnešního Turecka, v
Harranu
, se v 9. století narodil významný astronom, astrolog a matematik
Al-Battání
282
Cizre
zase mechanik 12. století
Al-Džazárí
, vynálezce padesátky mechanických strojů, označovaný i za konstruktéra prvního
robota
283
Velmi vlivným ekonomem a profesorem
Harvardovy univerzity
je
Dani Rodrik
. Sociolog a politolog
Ziya Gökalp
významně ovlivnil moderní turecký nacionalismus a
kemalismus
. Postavil se proti otomanismu a islamizaci a bojoval za modernizaci a evropeizaci tureckého národa.
284
Muzafer Sherif
patří k zakladatelům sociální psychologie. Významným odborníkem v oblasti osmanských dějin byl historik
Halil İnalcık
. Na území dnešního Turecka se narodil i významný
arabsky
píšící historik 13. století
Alí ibn al-Athír
. Z vlivných islámských teologů se v Turecku narodil
Ibn Tajmíja
, jehož dílo se stalo ideovým základem
salafíjského islámu
, z něhož obvykle vychází
islámský fundamentalismus
Odkazy
editovat
editovat zdroj
Poznámky
editovat
editovat zdroj
Délka hranic: Arménie 268
km, Ázerbájdžán 9
km, Bulharsko 240
km, Gruzie 252
km, Řecko 206
km, Írán 499
km, Irák 352
km, Sýrie 822
km
Podíl jednotlivých sektorů na tvorbě HDP (údaj z
roku 2011): zemědělství 9
%, průmysl 27
%, služby 64
%.
Reference
editovat
editovat zdroj
V tomto článku byl použit
překlad
textu z článku
Turkey
na anglické Wikipedii.
Demographic Yearbook 74th Issue 2023
[online]. New York: OSN, 2024.
Dostupné online
. (anglicky)
The Results of Address Based Population Registration System, 2024
[online].
Turkish Statistical Institute
, 6 February 2025 [cit. 2025-02-06].
Dostupné online
. (anglicky)
Report for Selected Countries and Subjects.
IMF
[online]. [cit. 2024-10-22].
Dostupné online
. (anglicky)
Turkey
[online].
Central Intelligence Agency
[cit. 2016-10-13].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
28 August 2022.
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Encyclopedia of the developing world
. Příprava vydání Thomas M. Leonard. New York: Routledge
ISBN
978-1-57958-388-0
. S.
1576. (anglicky)
HOWARD, Douglas A.
The history of Turkey
. Second edition. vyd. Santa Barbara, California: Greenwood 283
s. (The Greenwood histories of the modern nations).
ISBN
978-1-4408-3466-0
. S.
24–28. (anglicky)
The Oxford handbook of ancient Anatolia, 10,000-323 B.C.E
. Příprava vydání Sharon R. Steadman, John Gregory McMahon. Oxford
; New York: Oxford University Press 1174
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-19-537614-2
OCLC
646308750
S.
3–11, 37. (anglicky) OCLC: ocn646308750.
Essays in Ottoman and Turkish History, 1774-1923: The Impact of the West
. [s.l.]: University of Texas Press
Dostupné online
ISBN
978-0-292-75893-3
doi
10.7560/720640
. S.
3–4. (anglicky) DOI: 10.7560/720640.
HOWARD, Douglas A.
The history of Turkey
. Second edition. vyd. Santa Barbara, California: Greenwood 283
s. (The Greenwood histories of the modern nations).
ISBN
978-1-4408-3466-0
. S.
45. (anglicky)
SOMEL, Selçuk Akşin.
The A to Z of the Ottoman empire
. Lanham (Md.): Scarecrow press (The A to Z guide series).
ISBN
978-0-8108-7579-1
. S.
xcvii. (anglicky)
MARUSHIAKOVA, Elena; POPOV, Veselin Zakhariev; POPOV, Veselin; DESCARTES), Centre de recherches tsiganes.
Gypsies in the Ottoman Empire: A Contribution to the History of the Balkans
. [s.l.]: Univ of Hertfordshire Press, 2001.
Dostupné online
ISBN
978-1-902806-02-0
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
TATZ, Colin; HIGGINS, Winton.
The Magnitude of Genocide
. [s.l.]: ABC-CLIO, 2016.
ISBN
978-1-4408-3161-4
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
SCHALLER, Dominik J.; ZIMMERER, Jürgen. Late Ottoman genocides: the dissolution of the Ottoman Empire and Young Turkish population and extermination policies – introduction.
Journal of Genocide Research
. 2008, s. 7–14.
ISSN
1462-3528
doi
10.1080/14623520801950820
S2CID
71515470
Je zde použita šablona
Cite journal
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
MORRIS, Benny; ZE'EVI, Dror.
The Thirty-Year Genocide - Turkey's Destruction of Its Christian Minorities, 1894–1924
. [s.l.]:
Harvard University Press
, 2021.
ISBN
9780674251434
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Roderic H. Davison
; Review "From Paris to Sèvres: The Partition of the Ottoman Empire at the Peace Conference of 1919–1920" by Paul C. Helmreich in
Slavic Review
, Vol. 34, No. 1 (March 1975), pp. 186–187
The Political Economy of Regional Power: Turkey
[online]. [cit. 2015-02-18].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
10 February 2014.
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Turkey
[online].
Central Intelligence Agency
[cit. 2024-02-29].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
28 August 2022.
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BIRBEN, Üstüner. The Effectiveness of Protected Areas in Biodiversity Conservation: The Case of Turkey.
CERNE
. 2019, s. 424–438.
doi
10.1590/01047760201925042644
Je zde použita šablona
Cite journal
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Key Highlights: Country Climate and Development Report for Türkiye
[online]. 13 June 2022 [cit. 2024-02-02].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
2 February 2024.
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Taking stock of education reforms for access and quality in Türkiye.
OECD
[online]. 2023-04-27 [cit. 2025-01-09].
Dostupné online
. (anglicky)
Global Innovation Index 2023: Innovation in the face of uncertainty.
global-innovation-index
[online]. [cit. 2025-01-09].
Dostupné online
doi
10.34667/tind.48220
. (anglicky)
Türkiye
[online]. [cit. 2024-03-02].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
2 March 2024.
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
YAYLA, Önder; AKTAŞ, Semra Günay. Mise en place for gastronomy geography through food: Flavor regions in Turkey.
International Journal of Gastronomy and Food Science
. 2021.
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
2 March 2024.
doi
10.1016/j.ijgfs.2021.100384
Je zde použita šablona
Cite journal
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BERG, Miriam.
Turkish Drama Serials: The Importance and Influence of a Globally Popular Television Phenomenon
. [s.l.]: University of Exeter Press, 2023.
ISBN
978-1-80413-043-8
. S.
1–2.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
CEVDET KÜÇÜK. TÜRKİYE.
TDV İslâm Ansiklopedisi
[online]. [cit. 2025-01-09].
Dostupné online
. (turecky)
HERTSLET, Edward.
The Map of Europe by Treaty showing the various political and territorial changes which have taken place since the general peace of 1814, with numerous maps and notes
. [s.l.]: Butterworth, 1875. Kapitola General treaty between Great Britain, Austria, France, Prussia, Russia, Sardinia and Turkey, signed at Paris on 30th March 1856, s.
1250–1265.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Protocols of conferences held at Paris relative to the general Treaty of Peace. Presented to both Houses of Parliament by command of Her Majesty, 1856
[online]. Harrison, 1856 [cit. 2023-05-09].
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
HERTSLET, Edward
Internet Archive
. The Map of Europe by Treaty; which have taken place since the general peace of 1814. With numerous maps and notes
. First. vyd. [s.l.]:
Her Majesty's Stationery Office
, 1891.
Dostupné online
. Kapitola Treaty between Great Britain, Austria-Hungary, France, Germany, Italy, Russia, and Turkey, for the Settlement of Affairs in the East, Signed at Berlin, 13th July 1878 (Translation), s.
2759–2798.
Je zde použita šablona
Citation
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Treaty Between Great Britain, Austria-Hungary, France, Germany, Italy, Russia and Turkey. (Berlin). July 13, 1878.
[online]. [cit. 2023-05-09].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
26 March 2023.
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
JENKINS, Romilly James Heald.
De Administrando Imperio by Constantine VII Porphyrogenitus
. New, revised. vyd. [s.l.]: Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies, 1967. (Corpus fontium historiae Byzantinae).
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
20 January 2023.
ISBN
978-0-88402-021-9
. S.
65.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
According to Constantine Porphyrogenitus, writing in his
De Administrando Imperio
(circa 950 AD) "Patzinakia, the
Pecheneg realm
, stretches west as far as the
Siret River
(or even the
Eastern Carpathian Mountains
), and is four days distant from Tourkia [i.e. Hungary]."
Carter Vaughn Findley.
The Turks in World History
. [s.l.]: Oxford University Press, 2004.
Dostupné online
ISBN
978-0-19-517726-8
. S.
51.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Türkiye Diyanet Vakfı İslâm ansiklopedisi
. Příprava vydání Türkiye Diyanet Vakfı. İstanbul: Türkiye Diyanet Vakfı İslâm Araştırmaları Merkezi (İSAM) (Türkiye diyanet vakfı İslâm ansiklopedisi).
ISBN
978-975-389-713-6
ISBN
978-975-389-427-2
. S.
567. (turecky)
SAMUELY, Lenka. Záhada Göbekli Tepe: Vědci nechápou, že pravěcí lidé postavili tak dokonalou věc.
Dotyk.cz
[online]. 2022-04-30 [cit. 2023-04-18].
Dostupné online
HELÁN VAŠKŮ, Kateřina. Záhada břichatého kopce Göbekli Tepe.
100+1 zahraniční zajímavost
[online]. 2018-08-27 [cit. 2023-04-18].
Dostupné online
. (anglicky)
HELÁN VAŠKŮ, Kateřina. Pravěké centrum rovnostářství v Çatal Hüyük.
100+1 zahraniční zajímavost
[online]. 2018-08-23 [cit. 2023-04-18].
Dostupné online
. (anglicky)
BORŮVKOVÁ, Natálie. Jak se žilo v nejstarším městě na světě: Bylo to peklo na zemi, dnešní člověk by v něm nepřežil.
Dotyk.cz
[online]. 2023-04-03 [cit. 2023-04-18].
Dostupné online
LÁZŇOVSKÝ, Matouš. Slavný archeolog objevil „první město“. A podváděl i ze záhrobí.
iDNES.cz
[online]. 2018-03-14 [cit. 2023-04-18].
Dostupné online
SLÁNSKÁ, Nataša. Záhadný muž z Urfy: Socha se strašidelnýma očima měla reprodukovat hlasy mrtvých.
Dotyk.cz
[online]. 2021-11-10 [cit. 2023-04-18].
Dostupné online
Tvůrci pravěkého Stonehenge přišli z oblasti dnešního Turecka.
Česká televize
[online]. 17. dubna 2019.
Dostupné online
KAMMENHUBER, Annelies. The Linguistic Situation of the 2nd Millennium B.C. in Ancient Anatolia (Abstract).
Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland
. 1975, čís. 2, s. 116–120.
Dostupné online
[cit. 2023-04-18].
ISSN
0035-869X
PETR, Jaroslav. Záhada zániku Chetitů. Co spustilo krizi v kdysi mocné říši?.
Lidovky.cz
[online]. 2023-02-16 [cit. 2023-04-18].
Dostupné online
VOIGT, Mary M.; HENRICKSON, Robert C. Formation of the Phrygian State: The Early Iron Age at Gordion.
Anatolian Studies
. 2000, roč. 50, s. 37–54.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0066-1546
doi
10.2307/3643013
TSETSKHLADZE, G. R.
Phrygia in Antiquity: From the Bronze Age to the Byzantine Period: Proceedings of an International Conference 'The Phrygian Lands over Time: From Prehistory to the Middle of the 1st Millennium AD', held at Anadolu University, Eskisehir, Turkey, 2nd-8th November, 2015
. [s.l.]: ISD LLC 825
s.
Dostupné online
ISBN
978-90-429-3739-0
. (anglicky)
RAMAGE, Andrew; CRADDOCK, Paul T.
King Croesus' Gold: Excavations at Sardis and the History of Gold Refining
. [s.l.]: Archaeological Exploration of Sardis, Harvard University Art Museums 288
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-7141-0888-9
. (anglicky) Google-Books-ID: MdggAQAAIAAJ.
SEVIN, Veli. The Origins of the Urartians in the Light of the Van/Karagündüz Excavations.
Anatolian Studies
. 1999, roč. 49, s. 159–164.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0066-1546
doi
10.2307/3643071
CARTWRIGHT, Mark. Tushpa.
World History Encyclopedia
[online]. [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
. (anglicky)
VANSCHOONWINKEL, Jacques.
Greek Migrations to Aegean Anatolia in the Early Dark Age
. [s.l.]: Brill
Dostupné online
ISBN
978-90-474-0410-1
. (anglicky) DOI: 10.1163/9789047404101_004.
Heinrich Schliemann uvěřil legendě a objevil Tróju. Jeho práce ale dodnes vyvolává kontroverze.
ČT24
[online]. Česká televize, 2021-10-11 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
WASSON, Donald L. Byzantium.
World History Encyclopedia
[online]. [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
. (anglicky)
GUTH, DINA. The 'Rise and Fall' of Archaic Miletus.
Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte
. 2017, roč. 66, čís. 1, s. 2–20.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0018-2311
GÁFRIKOVÁ, Eliška. Zánik Artemidina chrámu: Jeden z divů zničil šílený žhář. Chtěl se proslavit.
Deník.cz
. 2021-07-21.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
SLEZÁK, Milan. Mauzoleum? Když má bratr rád svou sestru tam, kde se zrodil Hermafrodit.
iROZHLAS
[online]. Český rozhlas, 2018-06-03 [cit. 2023-05-07].
Dostupné online
DARBYSHIRE, Gareth; MITCHELL, Stephen; VARDAR, Levent. The Galatian Settlement in Asia Minor.
Anatolian Studies
. 2000, roč. 50, s. 75–97.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0066-1546
doi
10.2307/3643015
BOSWORTH, A. B.; WHEATLEY, P. V. The Origins of the Pontic House.
The Journal of Hellenic Studies
. 1998, roč. 118, s. 155–164.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0075-4269
doi
10.2307/632236
MCGING, Brian C. The Kings of Pontus: Some Problems of Identity and Date.
Rheinisches Museum für Philologie
. 1986, roč. 129, čís. 3/4, s. 248–259.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0035-449X
KHOLOD, Maxim M. The Macedonian Expeditionary Corps in Asia Minor (336–335 BC).
Klio
. 2018-08-03, roč. 100, čís. 2, s. 407–446.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
2192-7669
doi
10.1515/klio-2018-0102
. (anglicky)
CHRUBASIK, Boris; KING, Daniel.
Hellenism and the Local Communities of the Eastern Mediterranean: 400 BCE-250 CE
. [s.l.]: Oxford University Press 255
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-19-880566-3
. (anglicky) Google-Books-ID: 8H8yDwAAQBAJ.
ROLLER, Lynn E. The Great Mother at Gordion: The Hellenization of an Anatolian Cult.
The Journal of Hellenic Studies
. 1991, roč. 111, s. 128–143.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0075-4269
doi
10.2307/631891
SHERWIN-WHITE, A. N. Roman Involvement in Anatolia, 167-88 B.C..
The Journal of Roman Studies
. 1977, roč. 67, s. 62–75.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0075-4358
doi
10.2307/299919
DĄBROWA, Edward.
Camps, Campaigns, Colonies: Roman Military Presence in Anatolia, Mesopotamia, and the Near East. Selected Studies
. [s.l.]: EISENBRAUNS book
s.
Dostupné online
ISBN
978-3-447-19981-0
. (anglicky) Google-Books-ID: mVOszQEACAAJ.
MAYOR, Adrienne.
The Poison King: The Life and Legend of Mithradates, Rome's Deadliest Enemy
. [s.l.]: Princeton University Press 480
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-691-15026-0
. (anglicky) Google-Books-ID: dKnFZa4LNjQC.
VAĎURA, Petr. Působení apoštola Pavla v Efezu.
Témata
[online]. Český rozhlas, 2011-09-04 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
CLEMEN, Carl. The Sojourn of the Apostle John at Ephesus.
The American Journal of Theology , Oct., 1905, Vol. 9, No. 4 (Oct., 1905), pp. 643-676
[online]. The University of Chicago Press [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
PRCHAL, Miroslav. Zemřela panna Marie u Efesu?.
Hospodářské noviny (HN.cz)
[online]. 1999-04-02 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
Svatý Mikuláš. Štědrý světec z Turecka, kterého zpopularizovala žena německého císaře.
ČT24
[online]. Česká televize, 2017-12-05 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
GÜLBAY, Onur. The Imperial Cult and Emperor Hadrianus In Anatolia Metropolis II İonia, Essays in Honour of Recep Meriç, İstanbul, 2010.
www.academia.edu
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ALFÖLDI, A. On the Foundation of Constantinople: A Few Notes.
The Journal of Roman Studies
. 1947, roč. 37, s. 10–16.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0075-4358
doi
10.2307/298449
TIERNEY, Michael. Constantine the Great and His City.
Studies: An Irish Quarterly Review
. 1934, roč. 23, čís. 89, s. 59–70.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0039-3495
GRANT, Robert M. Religion and Politics at the Council at Nicaea.
The Journal of Religion
. 1975, roč. 55, čís. 1, s. 1–12.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0022-4189
POLACZYKOVÁ, Tereza. Tajemství ukryté v jezeře Íznik: Vědci našli místo, kde se konal Nikajský koncil.
Deník.cz
. 2018-09-20.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
VON HELLFELD, Matthias. Christianity becomes the religion of the Roman Empire - February 27, 380.
DW.com
[online]. 2009-11-16 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
. (anglicky)
BULLOUGH, Vern L. The Roman Empire vs. Persia, 363-502: A Study of Successful Deterrence.
The Journal of Conflict Resolution
. 1963, roč. 7, čís. 1, s. 55–68.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0022-0027
KALDELLIS, Anthony.
Hellenism in Byzantium: The Transformations of Greek Identity and the Reception of the Classical Tradition
. [s.l.]: Cambridge University Press 482
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-521-29729-5
. (anglicky) Google-Books-ID: 03iquAAACAAJ.
The Suda, a Massive Byzantine Encyclopedic Dictionary.
www.historyofinformation.com
[online]. [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
LAPČÍK, Michael. Před 1490 lety položili základní kámen. Hagia Sofia návštěvníky uchvacuje dodnes.
Deník.cz
. 2022-02-24.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
GEANAKOPLOS, Deno J. Church and State in the Byzantine Empire: A Reconsideration of the Problem of Caesaropapism.
Church History
. 1965, roč. 34, čís. 4, s. 381–403.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0009-6407
doi
10.2307/3163118
DAVIS, Leo Donald.
The first seven ecumenical councils (325-787)
: their history and theology
. [s.l.]: Collegeville, Minn.
: Liturgical Press 352
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-8146-5616-7
LHOŤAN, Lukáš. Velké schizma 1054: Jak došlo k rozpadu křesťanské církve.
Reflex.cz
[online]. 2019-06-16 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
CARTWRIGHT, Mark. 1204: The Sack of Constantinople.
World History Encyclopedia
[online]. [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
. (anglicky)
PHILLIPS, Jonathan.
The Fourth Crusade and the Sack of Constantinople
. [s.l.]: Penguin 420
s.
Dostupné online
ISBN
978-1-101-12772-8
. (anglicky) Google-Books-ID: kkA2nomlPLwC.
PILLALAMARRI, Akhilesh. The Epic Story of How the Turks Migrated From Central Asia to Turkey.
Thediplomat.com
[online]. [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
. (anglicky)
D’AMATO, Raffaele; CLINE, Kenneth. The Battle of Manzikert: When Anatolia was lost forever.
Medieval Warfare
. 2013, roč. 3, čís. 3, s. 28–34.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
2211-5129
HILLENBRAND, Carole.
Turkish Myth and Muslim Symbol: The Battle of Manzikert
. [s.l.]: Edinburgh University Press 321
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-7486-3115-5
. (anglicky) Google-Books-ID: leqqBgAAQBAJ.
CAHEN, Claude.
The Formation of Turkey: The Seljukid Sultanate of Rum: Eleventh to Fourteenth Century
. [s.l.]: Routledge 287
s.
Dostupné online
ISBN
978-1-317-87625-0
. (anglicky) Google-Books-ID: Jl_JAwAAQBAJ.
GRIERSON, Roderick. 'We Believe in Your Prophet': Rumi, Palamas, and the Conversion of Anatolia.
Mawlana Rumi Review
. 2011, roč. 2, s. 96–124.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
2042-3357
WITTEK, Paul.
The Rise of the Ottoman Empire: Studies in the History of Turkey, Thirteenth-fifteenth Centuries
. [s.l.]: Routledge 194
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-7007-1500-8
. (anglicky) Google-Books-ID: Am0MGwAACAAJ.
SCHMITT, Jens Oliver.
The Ottoman Conquest of the Balkans: Interpretations and Research Debates
. [s.l.]: Austrian Academy of Sciences Press 289
s.
Dostupné online
ISBN
978-3-7001-8036-4
. (anglicky)
LHOŤAN, Lukáš. Dobytí Konstantinopole 1453: Osmané využili křesťanského rozkolu.
Reflex.cz
[online]. [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
BALAN, Ahmet. Expelled From Spain in 1492, Jews Are Now Commemorating 500th Year in Turkey.
Los Angeles Times
[online]. 1991-09-01 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
. (anglicky)
MUNZAR, Zdeněk. Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?.
100+1 zahraniční zajímavost
[online]. 2019-02-21 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
. (anglicky)
PIGULA, Topi. Před 339 lety Evropa konečně porazila Turky. Bitva u Vídně posunula Habsburky výrazně kupředu.
Prima Zoom
[online]. FTV Prima [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
Russo-Turkish wars | Russo-Turkish history | Britannica.
www.britannica.com
[online]. [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
. (anglicky)
REID, Anthony. Sixteenth Century Turkish Influence in Western Indonesia.
Journal of Southeast Asian History
. 1969, roč. 10, čís. 3, s. 395–414.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0217-7811
PEACOCK, Andrew C. S.; GALLOP, Annabel Teh.
From Anatolia to Aceh: Ottomans, Turks, and Southeast Asia
. [s.l.]: Oxford University Press 348
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-19-177197-2
. (anglicky) Google-Books-ID: JL96AQAACAAJ.
SHIRINIAN, George N.
Genocide in the Ottoman Empire: Armenians, Assyrians, and Greeks, 1913-1923
. [s.l.]: Berghahn Books 443
s.
Dostupné online
ISBN
978-1-78533-433-7
. (anglicky) Google-Books-ID: SlwEDQAAQBAJ.
KOMÁREK, Michal. Existenciální hrozba pro říši! Důvod pro genocidu starou přes sto let.
Seznam Zprávy
[online]. Seznam.cz, 2022-04-24 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
QARABASH, Abed Mshiho Neman.
Sayfo - An Account of the Assyrian Genocide
. [s.l.]: Edinburgh University Press 272
s.
Dostupné online
ISBN
978-1-4744-4751-5
. (anglicky)
MEICHANETSIDIS, Vasileios Th. The Genocide of the Greeks of the Ottoman Empire, 1913–1923: A Comprehensive Overview.
Genocide Studies International
. 2015, roč. 9, čís. 1, s. 104–173.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
2291-1847
KAWTHARANI, Wajih. The Ottoman Tanzimat and the Constitution: The Beginnings of Constitutional Thought, Text, Application, and Conceptualizatio.
Tabayyun
. 2013, roč. 1, čís. 3, s. 07–22.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
2305-2465
. (arabsky)
AHMAD, Feroz. The Young Turk Revolution.
Journal of Contemporary History
. 1968, roč. 3, čís. 3, s. 19–36.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0022-0094
AHMAD, Feroz. War and Society under the Young Turks, 1908-18.
Review (Fernand Braudel Center)
. 1988, roč. 11, čís. 2, s. 265–286.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0147-9032
AKSAKAL, Mustafa.
The Ottoman Road to War in 1914: The Ottoman Empire and the First World War
. [s.l.]: Cambridge University Press 382
s.
Dostupné online
ISBN
978-1-139-47449-8
. (anglicky) Google-Books-ID: xTVSkasR2IsC.
AKSAKAL, Mustafa. The Limits of Diplomacy: The Ottoman Empire and the First World War.
Foreign Policy Analysis
. 2011, roč. 7, čís. 2, s. 197–203.
Dostupné online
[cit. 2023-11-06].
ISSN
1743-8586
ROGAN, Eugene.
The Fall of the Ottomans: The Great War in the Middle East
. [s.l.]: Basic Books 323
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-465-05669-9
. (anglicky) Google-Books-ID: YeNrDgAAQBAJ.
RYAN, James. Mudros, Armistice of.
International Encyclopedia of the First World War (WW1)
[online]. [cit. 2023-11-06].
Dostupné online
October 30, 1918: Ottoman Empire signs treaty with Allies.
History.com
[online]. [cit. 2023-11-06].
Dostupné online
. (anglicky)
DYER, Gwynne. The Turkish Armistice of 1918: 2: A Lost Opportunity: The Armistice Negotiations of Moudros.
Middle Eastern Studies
. 1972, roč. 8, čís. 3, s. 313–348.
Dostupné online
[cit. 2023-11-06].
ISSN
0026-3206
HARBIN, Julie. How the Occupation of Istanbul Shaped the Modern Middle East.
Duke Today
[online]. 2015-04-20 [cit. 2023-11-06].
Dostupné online
. (anglicky)
BUZANSKI, Peter M. The Interallied Investigation of the Greek Invasion of Smyrna, 1919.
The Historian
. 1963, roč. 25, čís. 3, s. 325–343.
Dostupné online
[cit. 2023-11-06].
ISSN
0018-2370
HANEDAR, Avni Önder. War, Risk, and Gold: The Turkish War of Independence and Ottoman Empire.
Jahrbuch für Wirtschaftsgeschichte / Economic History Yearbook
. 2023-11-01, roč. 64, čís. 2, s. 619–649.
Dostupné online
[cit. 2023-11-06].
ISSN
2196-6842
doi
10.1515/jbwg-2023-0022
. (anglicky)
ERICKSON, Edward J.
The Turkish War of Independence: A Military History, 1919–1923
. [s.l.]: Bloomsbury Academic 432
s.
Dostupné online
ISBN
978-1-4408-7841-1
. (anglicky) Google-Books-ID: DLvCEAAAQBAJ.
JENSEN, Peter Kincaid. The Greco-Turkish War, 1920-1922.
International Journal of Middle East Studies
. 1979, roč. 10, čís. 4, s. 553–565.
Dostupné online
[cit. 2023-11-06].
ISSN
0020-7438
MACAR, Elçin. Greco-Turkish War 1919-1922.
International Encyclopedia of the First World War (WW1)
[online]. [cit. 2023-11-06].
Dostupné online
HELMREICH, Paul C. From Paris to Sevres: the partition of the Ottoman Empire at the Peace Conference of 1919-1920.
catalogue.nla.gov.au
[online]. [cit. 2023-11-06].
Dostupné online
. (anglicky)
The Treaty of Sèvres, 1920
[online]. Harold B. Library,
Brigham Young University
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
More Turkey: The Soviet Border Before And After The Treaty Of Kars.
RadioFreeEurope/RadioLiberty
[online]. 2021-10-12 [cit. 2023-11-06].
Dostupné online
. (anglicky)
Armistice of Mudanya.
History-maps.com
[online]. [cit. 2023-11-06].
Dostupné online
. (anglicky)
PAPADIMITRIOU, Yanis; SOLAKER, Gulsen. Greece and Turkey: The Treaty of Lausanne 100 years on.
DW.com
[online]. 2023-07-23 [cit. 2023-11-06].
Dostupné online
. (anglicky)
FARGE, Emma; NEGHAIWI, Brenna Hughes. Treaty that created modern Turkey still evokes pain for some, 100 years after signing.
Reuters
. 2023-07-24.
Dostupné online
[cit. 2023-11-06]. (anglicky)
DARWIN, J. G. The Chanak Crisis and the British Cabinet.
History
. Feb 1980, s. 32–48.
doi
10.1111/j.1468-229X.1980.tb02082.x
Je zde použita šablona
Cite journal
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
DAWSON, Robert MacGregor
William Lyon Mackenzie King: A Political Biography, 1874-1923
. Toronto: University of Toronto Press, 1958. S.
401–416.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
HIRSCHON, Renée.
Crossing the Aegean: An Appraisal of the 1923 Compulsory Population Exchange between Greece and Turkey
. [s.l.]: Berghahn Books 318
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-85745-702-8
. (anglicky) Google-Books-ID: CtDQqKh90YwC.
BLANCHARD, Raoul. The Exchange of Populations between Greece and Turkey.
Geographical Review
. 1925, roč. 15, čís. 3, s. 449–456.
Dostupné online
[cit. 2023-04-20].
ISSN
0016-7428
doi
10.2307/208566
HEJMA, Alan. Osmanská říše je minulostí. Před 100 lety vznikla Turecká republika.
iDNES.cz
[online]. 2023-10-28 [cit. 2023-11-06].
Dostupné online
LHOŤAN, Lukáš. Mustafa Kemal zmodernizoval Turecko, teď se od něj Turci odvrací. Kdo byl zbožňovaný Atatürk?.
Reflex.cz
[online]. 2021-05-19 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
HALE, William. Turkey and Britain in World War II: Origins and Results of the Tripartite Alliance, 1935-40.
Journal of Balkan and Near Eastern Studies
. 2021-11-02, roč. 23, čís. 6, s. 824–844.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
1944-8953
doi
10.1080/19448953.2021.1987764
LIPPE, John M. Vander. Forgotten Brigade of the Forgotten War: Turkey's Participation in the Korean War.
Middle Eastern Studies
. 2000, roč. 36, čís. 1, s. 92–102.
Dostupné online
[cit. 2023-04-19].
ISSN
0026-3206
WILKINSON, Tracy. So, why is Turkey in NATO, anyway? A look at the country's complex history with the alliance.
Los Angeles Times
[online]. 2022-06-29 [cit. 2023-04-19].
Dostupné online
. (anglicky)
Turecko znovu bombardovalo pozice kurdských separatistů
". Týden. 11. října 2015.
Scores killed in clashes between Turkish forces and Kurdish rebels
[online].
Al Jazeera
, 29. září 2015.
Dostupné online
Turecko i Saúdové podporují krvelačnou al-Nusrá. Žádají USA, aby přivřely oči.
Lidovky.cz
[online]. 2015-06-15 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
Turecko chce do kurdských regionů přesídlit syrské uprchlíky. Hrozí demografická proměna.
Plus
[online]. Český rozhlas, 2018-03-19 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
US imposes sanctions on Turkey over Syria attack.
www.bbc.com
[online]. 2019-10-15.
Dostupné online
Trump Levels Sanctions on Turkey in Attempt to Contain the Chaos Wreaked By His Syria Withdrawal.
Time
[online].
Dostupné online
Arménská genocida paralyzuje vztahy mezi Turky a Armény, společná hranice je neprodyšně uzavřená.
Český rozhlas
[online]. 15. září 2018.
Dostupné online
Od ostnatých drátů k rozdělení. Před 45 lety vtrhla turecká armáda na Kypr.
iDNES.cz
[online]. 2019-07-20 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
CAMP, Glen D. Greek-Turkish Conflict over Cyprus.
Political Science Quarterly
. 1980, roč. 95, čís. 1, s. 43–70.
Dostupné online
[cit. 2023-04-20].
ISSN
0032-3195
doi
10.2307/2149584
GUNN, Christopher. The 1960 Coup in Turkey: A U.S. Intelligence Failure or a Successful Intervention?.
Journal of Cold War Studies
. 2015, roč. 17, čís. 2, s. 103–139.
Dostupné online
[cit. 2023-04-20].
ISSN
1520-3972
DEMIREL, Tanel. The Turkish Military's Decision to Intervene: 12 September 1980.
Armed Forces & Society
. 2003, roč. 29, čís. 2, s. 253–280.
Dostupné online
[cit. 2023-04-20].
ISSN
0095-327X
BROWN, JAMES. The Military and Politics In Turkey.
Armed Forces & Society
. 1987, roč. 13, čís. 2, s. 235–253.
Dostupné online
[cit. 2023-04-20].
ISSN
0095-327X
TACHAU, Frank; HEPER, Metin. The State, Politics, and the Military in Turkey.
Comparative Politics
. 1983, roč. 16, čís. 1, s. 17–33.
Dostupné online
[cit. 2023-04-20].
ISSN
0010-4159
doi
10.2307/421593
KARABELIAS, Gerassimos. The Evolution of Civil-Military Relations in Post-War Turkey, 1980-95.
Middle Eastern Studies
. 1999, roč. 35, čís. 4, s. 130–151.
Dostupné online
[cit. 2023-04-20].
ISSN
0026-3206
Turecko je příliš malé, řekl Erdogan. Připomněl slavnou minulost a ‚právo‘ na Irák.
Lidovky.cz
[online]. 2016-10-30 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
YAVUZ, M. Hakan.
Nostalgia for the Empire: The Politics of Neo-Ottomanism
. [s.l.]: Oxford University Press 337
s.
Dostupné online
ISBN
978-0-19-751228-9
. (anglicky) Google-Books-ID: eyrtDwAAQBAJ.
Turkey’s Dangerous New Exports: Pan-Islamist, Neo-Ottoman Visions and Regional Instability.
Middle East Institute
[online]. [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
. (anglicky)
Erdogan: Byla to zrada, pučisté zaplatí vysokou cenu.
Novinky.cz
[online]. Borgis [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
V Turecku vydali zatykače na dalších 230 lidí kvůli pokusu o puč.
ČT24
[online]. Česká televize [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
Turkey arrests German for spreading Kurdish propaganda: Anadolu.
Reuters
. 2018-07-25.
Dostupné online
[cit. 2023-04-20]. (anglicky)
V Turecku zatkli další opoziční politiky. V zemi panuje "dusno".
Týden.cz
[online]. 2016-11-05 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
EU zmrazí přístupová jednání s Tureckem kvůli událostem po puči. Turci to neberou vážně.
Lidovky.cz
[online]. 2016-11-24 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
Turecko míří vstříc prezidentskému systému, pro debatu o reformě hlasovala i část opozice.
ČT24
[online]. 2017-01-10.
Dostupné online
Erdogan triumfuje: Turecko zavádí prezidentský systém, rozhodli lidé v referendu.
EuroZprávy
[online]. 2017-04-16 [cit. 2017-04-21].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
2017-04-22.
BURCHERT, Viliam. Evropa v pasti: Turecko má teď systém à la Putin, EU tam už nic nezmůže.
Reflex.cz
[online]. 2017-04-17 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
GÜMÜŞ, Tezcan.
Turkey's Political Leaders: Authoritarian Tendencies in a Democratic State
. [s.l.]: Edinburgh University Press 256
s.
Dostupné online
ISBN
978-1-3995-0008-1
. (anglicky) Google-Books-ID: 1S5GzwEACAAJ.
Turecko si připomíná dva roky od katastrofálních zemětřesení.
Česká televize
[online]. 6. února 2025.
Dostupné online
Turecký hněv. V Istanbulu demonstrovaly statisíce lidí proti zadržení exstarosty.
Aktuálně.cz
[online]. 29. března 2025.
Dostupné online
Turecká vlajka
na
Flags of the World
Turkey – Geography
[online].
Knihovna Kongresu
[cit. 2011-12-25].
Dostupné online
. (anglicky)
DEWDNEY, John C; YAPP, Malcolm Edward.
Turkey
[online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-12-25].
Dostupné online
. (anglicky)
10
11
12
13
CIA
The World Factbook - Turkey
[online]. Rev. 2011-12-13 [cit. 2011-12-25].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2017-07-02. (anglicky)
Library of Congress
Country Profile: Turkey
[online]. 2008-08-19 [cit. 2012-02-25].
Dostupné online
. (anglicky)
BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 2–3
BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 8
BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 7
Letsch, C. Recep Erdogan wins by landslide in Turkey's
general election.
The Guardian
[online]. 2011-06-13.
Dostupné online
. (anglicky)
Human rights in Turkey: still a long way to go to meet accession criteria
[online]. European Parliament Human Rights committee, 26 October 2010 [cit. 2013-02-09].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2020-03-22.
Turkey's Press Freedom Crisis.
Turkey's Press Freedom Crisis
[online]. Committee to Protect Journalists [cit. 2013-02-09].
Dostupné online
Russia, China and Turkey top yearly list of music freedom violations
[online]. freemuse.org [cit. 2015-02-19].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2015-02-19.
Seven journalists arrested in Turkey
[online]. The Guardian, 4 March 2011 [cit. 2013-06-11].
Dostupné online
Turkey
[online]. freedomhouse.org [cit. 2015-01-29].
Dostupné online
"Erdogan se trůnu nevzdá." Čistky v Turecku pokračují, z učitelů se stávají uklízeči.
Aktuálně.cz
[online]. 16. února 2019.
Dostupné online
Cenu Václava Havla letos získal turecký disident Osman Kavala.
České noviny
[online]. 2023-10-09 [cit. 2025-03-01].
Dostupné online
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 17
Bureau of European and Eurasian Affairs.
Background Note: Turkey
[online]. U.S. Department of State, 2011-05-13 [cit. 2012-03-11].
Dostupné online
. (anglicky)
Roste nám tu druhé Rusko a Evropa mlčí, říká expertka o situaci v Turecku.
Aktuálně.cz
[online]. 28. března 2025.
Dostupné online
İdris Bal.
Turkish Foreign Policy in Post Cold War Era
. [s.l.]: Universal-Publishers
ISBN
978-1-58112-423-1
. S.
269.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
ELANCHENNY, Susae.
Breaking the Ice The Role of Civil Society and Media in Turkey-Armenia Relations An Evaluation of the 'Dialogue-Building between Turkey and Armenia' Project
. Istanbul: Istanbul Kültür University, 2010.
ISBN
605-4233-80-7
. S.
9.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
TAŞPINAR, Ömer.
Turkey's Middle East Policies: Between Neo-Ottomanism and Kemalism
[online]. Carnegie Endowment for International Peace, September 2008 [cit. 2010-06-05].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2004-09-15.
MURINSON, Alexander.
Turkey's Entente with Israel and Azerbaijan: State Identity and Security in the Middle East and Caucasus (Routledge Studies in Middle Eastern Politics)
. [s.l.]:
Routledge
, December 2009.
ISBN
0-415-77892-1
. S.
119.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Syria ratchets up tension with Turkey – warning it of dangers of rebel support
[online]. Euronews, 4 October 2013 [cit. 2016-06-06].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2016-03-04.
Turkey, Egypt recall envoys in wake of violence
[online]. Bloomberg, 16 August 2013.
Dostupné online
Amanda Paul.
Turkey-Egypt Relations: at Rock-Bottom
[online]. Today's Zaman, 2014-10-04 [cit. 2014-11-19].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2014-11-19.
Yaşar Yakış.
On Relations between Turkey and Egypt
[online]. Turkish Weekly, 2014-09-29 [cit. 2014-11-19].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2014-10-05.
Greece, Egypt, Cyprus urge Turkey to quit gas search off island
[online]. Reuters, 2014-10-29 [cit. 2014-11-19].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2014-11-29.
Piotr Zalewsky.
How Turkey Went From 'Zero Problems' to Zero Friends
[online]. Foreign Policy, 2013-08-22 [cit. 2014-11-19].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2014-11-10.
Kataru se v krizi zastalo Turecko, Erdogan do země vyšle další vojáky.
iDNES.cz
[online]. 9. června 2017.
Dostupné online
Do války žoldáků v Libyi stále více zasahuje Erdoğanovo Turecko.
Deník Alarm
[online]. 30. června 2020.
Dostupné online
Erdogan legitimizoval Hamás a Izrael označil za okupanta před stovkami tisíc svých podporovatelů.
Česká televize
[online]. 29. října 2023.
Dostupné online
Reuters: Erdogan a Šara budou jednat o vzniku tureckých základen v Sýrii.
Deník N
[online]. 4. února 2025.
Dostupné online
RICHMOND, Oliver P.
Mediating in Cyprus: The Cypriot Communities and the United Nations
. [s.l.]: Psychology Press, 1998.
ISBN
978-0-7146-4877-4
. S.
260.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Turkey vows to provide all kinds of support for KRG's security.
www.todayszaman.com
. Today's Zaman, 21 November 2014.
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2016-03-04.
Je zde použita šablona
Cite news
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Chaillot Paper no.97: Enter the EU Battle Groups
[online]. European Union Institute for Security Studies, February 2007 [cit. 2016-06-06]. S.
88.
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2016-03-04.
Vztahy ČR s
Tureckem
[online]. Velvyslanectví České republiky v
Ankaře [cit. 2012-04-06].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2012-01-31.
Česko-turecké obchodní a ekonomické vztahy
[online]. Generální konzulát České republiky v
Istanbulu, 2011-04-18 [cit. 2012-04-06].
Dostupné online
Víza - režim vstupu
[online].
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky
[cit. 2012-04-06].
Dostupné online
Češi mění směr dovolených. Chorvatsko bylo nečekaně sraženo Slovenskem.
iDnes.cz
[online]. 31. března 2016.
Dostupné online
Erdogan kritizuje Česko kvůli propuštění Muslima: Neumíte vysvětlit, proč jste ho zatkli a pak propustili, jde tedy o podporu terorismu
. Hospodářské noviny. 1. března 2018.
Šest let a tři měsíce pro dva Čechy za spolupráci s Kurdy, potvrdil soud.
iDnes.cz
[online]. 23. července 2018.
Dostupné online
Jak Erdogan začal měnit názor. Propuštění Čechů z tureckého vězení předcházela diplomatická ‚ofenziva‘.
Lidovky.cz
[online]. 2020-07-28 [cit. 2020-10-27].
Dostupné online
Zastavte vývoz zbraní do Turecka, vyzývá Amnesty International Petříčka.
Novinky.cz
[online]. Borgis, 23. října 2020.
Dostupné online
Středomoří se blíží k bodu varu. Turci hrozí válkou, Řekové zbrojí.
iDnes.cz
[online]. 8. září 2020.
Dostupné online
Petříček: Partneři z EU mají podporu ČR ve sporu s Tureckem.
České noviny
[online]. 18. září 2020.
Dostupné online
Turecko stále odmítá rozšíření NATO. Summit v Madridu ukáže jednotu aliance.
iDNES.cz
[online]. 11. června 2022.
Dostupné online
Ministr Lipavský jednal s tureckým protějškem o bezpečnosti i obchodu.
Český rozhlas
[online]. 25. června 2025.
Dostupné online
Česko dá Turecku 800 milionů korun na zastavení proudu migrantů do EU
". Český rozhlas. 29. listopadu 2015.
Turecko varuje občany: Pozor na nepřátelské Němce, nebavte se o politice.
Novinky.cz
[online]. Borgis, 10. září 2017.
Dostupné online
V Turecku byl zahájen provoz plynovodu TANAP. Díky němu by měla klesnout závislost Evropy na Rusku.
iROZHLAS
[online].
Český rozhlas
, 12. června 2020.
Dostupné online
Turkey's Relations with NATO
[online]. mfa.gov.tr [cit. 2014-06-12].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2014-10-22.
Turkish General Staff.
Turkish Armed Forces Defense Organization
[online]. Turkish Armed Forces [cit. 2006-12-15].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2007-10-02. Také
dostupné
Financial and Economic Data Relating to NATO Defence
[online]. NATO, 13 April 2012 [cit. 2013-06-16].
Dostupné online
Foreign Minister Wants US Nukes out of Germany
[online]. Der Spiegel, 30 March 2009 [cit. 2010-11-01].
Dostupné online
Hans M. Kristensen.
NRDC: U.S. Nuclear Weapons in Europe
[PDF]. Natural Resources Defense Council, 2005 [cit. 2010-11-01].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2011-01-01.
Vysoký komisár OSN pre utečencov (UNHCR), Directorate for Movements of Persons, Migration and Consular Affairs – Asylum and Migration Division.
Turkey/Military service
[PDF]. UNHCR, July 2001 [cit. 2006-12-27].
Dostupné online
. Také
dostupné
EBCO: European Bureau for Conscientious Objection
[online]. Ebco-beoc.eu [cit. 2010-09-04].
Dostupné online
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 19
BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 11
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 20
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 24
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 27
FAOSTAT
[online]. Organizace pro výživu a zemědělství [cit. 2012-04-06].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2011-07-13. (anglicky)
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 28
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 26
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 28–29
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 30–31
Souhrnná teritoriální informace: Turecko
, s. 32–33
První turecká jaderná elektrárna se stává realitou.
Atominfo.cz
[online]. 2011-01-24.
Dostupné online
World Population Prospects 2017
Archivováno
19. 9. 2016 na
Wayback Machine
. UN.org
The Results of Address Based Population Registration System, 2024
[online].
Turkish Statistical Institute
, 6 February 2025 [cit. 2025-02-06].
Dostupné online
. (anglicky)
Mid-year population estimations, 1927–1985; Mid-year population estimations and projections, 1986–2011
[online]. Státní statistický institut Turecka [cit. 2015-04-08].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2019-05-15.
Turkey Constitution
[online]. Univerzita v
Bernu [cit. 2012-01-01].
Dostupné online
. (anglicky)
Population Statistics And Projections
[online]. Turkstat.gov.tr [cit. 2023-07-24].
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Birth Statistics, 2023
[online].
Turkish Statistical Institute
, 15 May 2024 [cit. 2024-05-19].
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Rum Orthodox Christians
[online]. Minority Rights Group International [cit. 2012-01-01].
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2015-01-16. (anglicky)
Armenian, Ermeni of Turkey
[online]. Joshua Project [cit. 2012-01-01].
Dostupné online
. (anglicky)
The Jewish Population of the World (2010)
[online]. Jewish Virtual Library [cit. 2012-01-01].
Dostupné online
. (anglicky)
Circassia
[online].
Organizace nezastoupených států a národů
, rev. 2008-03-25 [cit. 2012-01-01].
Dostupné online
. (anglicky)
Georgian
[online]. Ethnologue: Languages of the World [cit. 2012-01-01].
Dostupné online
. (anglicky)
Laz, Lazuri of Turkey
[online]. Jewish Virtual Library [cit. 2012-01-01].
Dostupné online
. (anglicky)
Akçam, Taner
A Shameful Act: The Armenian Genocide and the Question of Turkish Responsibility
. New York: Metropolitan Books, 2006, s. 42.
ISBN
0-8050-7932-7
KOPECKÝ, Pavel. Arménská genocida: politicko-kulturní důsledky a souvislosti.
Revue Politika
[online]. 2010-2-1.
Dostupné v
archivu
pořízeném dne
2010-03-14.
GORTER, Durk.
The other languages of Europe: demographic, sociolinguistic, and educational perspectives
. [s.l.]: Multilingual Matters, 2001.
Dostupné online
. S.
423–424. (anglicky)
Ve stínu Řeka Zorby
". Rozhlas.cz. 23. března 2015.
Turkey Constitution: Article 24
[online]. International Constitutional Law [cit. 2012-03-11].
Dostupné online
. (anglicky)
Turkey (Turkiye)
[online].
Central Intelligence Agency
[cit. 2024-05-19].
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
World Directory of Minorities and Indigenous Peoples – Turkey: Alevis
[online]. [cit. 2015-04-22].
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
İÇDUYGU, Ahmet; TOKTAŞ, Şule; ALI SONER, B. The politics of population in a nation-building process: Emigration of non-Muslims from Turkey.
Ethnic and Racial Studies
. 1 February 2008, s. 358–389.
Dostupné online
doi
10.1080/01419870701491937
S2CID
143541451
Je zde použita šablona
Cite journal
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
ÖZKÖK, Ertuğrul.
Türkiye artık yüzde 99'u müslüman olan ülke değil
[online]. 21 May 2019.
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Optimar'dan din-inanç anketi: Yüzde 89 Allah'ın varlığına ve birliğine inanıyor
[online]. T24.com.tr, 15 May 2019 [cit. 2020-08-15].
Dostupné online
. (turecky)
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Bir eşitlik arayışı: Türkiye'de azınlıklar
[online]. Minority Rights Group International, 2007 [cit. 2021-01-19].
Dostupné online
. (turecky)
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Tengrism is also on the rise
[online].
OdaTV
, 9 April 2018 [cit. 2019-08-15].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
15 August 2019.
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Türkiye farklı inançlara sağlanan ibadet yeri sayısında Batı'nın 5 kat önünde
[online]. [cit. 2024-08-23].
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Global Christianity - A Report on the Size and Distribution of the World's Christian Population
[online]. Pew Research Center [cit. 2022-06-02].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
February 1, 2021.
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
DELLAPERGOLA, Sergio.
The American Jewish Year Book, 2018
. Redakce Dashefsky Arnold. Cham, Switzerland: Springer, 2018.
Dostupné online
ISBN
978-3-030-03906-6
OCLC
1090130084
Kapitola
World Jewish Population, 2018
, s.
361–452.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Türkiye'de Hristiyan ve Yahudilere ait 439 ibadethane ve 24 dernek var
[online].
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Gezici Araştırma Merkezi Başkanı Murat Gezici SÖZCÜ'ye açıkladı: Türkiye'nin kaderi Z kuşağının elinde
[online]. 11 June 2020.
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Gezici Araştırma Merkezi Başkanı Murat Gezici: Türkiye'nin kaderi Z kuşağının elinde
[online]. 11 June 2020.
Dostupné online
Je zde použita šablona
Cite web
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Nazim Hikmet – muž, který stál u základů moderního Turecka.
Český rozhlas Plus
[online]. 2010-09-01 [cit. 2019-11-08].
Dostupné online
PACE, Eric. Aziz Nesin of Turkey Dies at 80; Writer Escaped Militants' Arson.
The New York Times
. 1995-07-07.
Dostupné online
[cit. 2019-11-08].
ISSN
0362-4331
. (anglicky)
Nobelovu cenu za literaturu dostal turecký spisovatel Orhan Pamuk.
iROZHLAS
[online].
Český rozhlas
[cit. 2019-11-08].
Dostupné online
ERDMANN, Kurt.
Siebenhundert Jahre Orientteppich
. 1st. vyd. Herford: Bussesche Verlagshandlung, 166. S.
149.
Je zde použita šablona
Cite book
}}
označená jako k „pouze dočasnému použití“.
KOSTELECKÁ, Romana.
Komu se říkalo Michelangelo Východu? – EpochálníSvět.cz
[online]. [cit. 2019-11-08].
Dostupné online
Istanbulské paláce Topkapi a Dolmabahče.
Český rozhlas Plus
[online]. 2012-04-05 [cit. 2019-11-08].
Dostupné online
Ankara Anatolian Civilizations Museum.
Turkish Museums
[online]. [cit. 2023-09-12].
Dostupné online
. (anglicky)
İstanbul Archaeological Museums.
Turkish Museums
[online]. [cit. 2023-09-13].
Dostupné online
. (anglicky)
Zlatou palmu získal Zimní spánek tureckého režiséra Ceylana.
E15.cz
[online]. [cit. 2019-11-08].
Dostupné online
Medvědi z Berlinale mají nové majitele. Zlatého získal turecký film Bal.
iDNES.cz
[online]. 2010-02-20 [cit. 2022-04-03].
Dostupné online
Fazil Say má mnoho rukou a mnoho tváří.
iDNES.cz
[online]. 2002-05-30 [cit. 2019-11-08].
Dostupné online
Turkey's Sertab Erener Wins 2003 Eurovision Song Contest - 2003-05-25.
Voice of America
[online]. [cit. 2019-11-08].
Dostupné online
. (anglicky)
Pohár UEFA zvedli nad hlavu hráči Galatasaraye.
iDNES.cz
[online]. 2000-05-17 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
2000 Super Cup: Jardel doubles up for Galatasaray.
UEFA.com
[online]. 2000-09-01 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
. (anglicky)
Rekordní gól poslal Turky za bronzem.
iDNES.cz
[online]. 2002-06-29 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
Mladé americké pušky sestřelily jejich zlatý sen. I tak jsou Turci nesmrtelní.
iDNES.cz
[online]. 2010-09-14 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
Evropskými šampionkami jsou basketbalistky Ruska, Turkyně nestačily.
iDNES.cz
[online]. 2011-07-03 [cit. 2023-04-20].
Dostupné online
Galatasaray odeabank crowned EuroLeague Women champions.
FIBA.basketball
[online]. [cit. 2023-06-28].
Dostupné online
. (anglicky)
Dobývání zlata klaplo v Praze. Fenerbahce slaví první triumf v Eurolize.
iDNES.cz
[online]. 2023-04-16 [cit. 2023-06-28].
Dostupné online
Veselý se dočkal. S Fenerbahce Istanbul slaví titul z Euroligy.
iDNES.cz
[online]. 2017-05-21 [cit. 2022-03-10].
Dostupné online
Euroligu basketbalistů vyhrál poprvé turecký Anadalu Efes Istanbul.
iDNES.cz
[online]. 2021-05-30 [cit. 2023-06-28].
Dostupné online
Mete Gazoz wins the Tokyo 2020 Olympic Games.
World Archery
[online]. [cit. 2021-08-06].
Dostupné online
. (anglicky)
Mílařka Alptekinová má za třetí dopingový nález doživotní zákaz.
iSport.cz
[online]. [cit. 2021-08-06].
Dostupné online
Nobelovu cenu za chemii mají Švéd, Američan a Turek za výzkum DNA.
ČT24
[online]. [cit. 2019-11-08].
Dostupné online
Piri Reis zakreslil na mapu Antarktidu v době, kdy o ní nikdo nevěděl.
ExtraStory.cz
[online]. [cit. 2019-11-08].
Dostupné v
archivu
pořízeném z
originálu
dne
2019-11-08.
Al-battani | Encyclopedia.com.
www.encyclopedia.com
[online]. [cit. 2019-11-08].
Dostupné online
Ismail al-Jazari, the Muslim inventor whom some call the 'Father of Robotics'.
National Geographic
[online]. 2020-07-30 [cit. 2023-08-30].
Dostupné online
. (anglicky)
BERKES, Niyazi. Ziya Gökalp: His Contribution to Turkish Nationalism.
Middle East Journal
. 1954, roč. 8, čís. 4, s. 375–390.
Dostupné online
[cit. 2019-11-08].
ISSN
0026-3141
Literatura
editovat
editovat zdroj
The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe
(Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books,
ISBN
1-86207-790-8
(anglicky)
KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K.
Dějiny Turecka
. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010.
ISBN
978-80-7422-012-8
MUSIL, Alois
Mosta do Asie
: Nové Turecko
. Praha: Melantrich, 1941. 262
s.
Dostupné online
PIRICKÝ, Gabriel.
Turecko
. Praha: Libri, 2006.
ISBN
80-7277-323-2
Související články
editovat
editovat zdroj
Turecký Kurdistán
Externí odkazy
editovat
editovat zdroj
Obrázky, zvuky či videa k tématu
Turecko
na Wikimedia Commons
Průvodce
Turecko
ve Wikicestách
Téma
Turecko
ve Wikicitátech
Slovníkové heslo
Turecko
ve Wikislovníku
Turecko
na
OpenStreetMap
(anglicky)
(turecky)
Turecké ministerstvo zahraničí
(anglicky)
CIA.
The World Factbook - Turkey
[online].
Dostupné online
Turecko (MZV: Souhrnná teritoriální informace)
DEWDNEY, John C; YAPP, Malcolm Edward.
Turkey
[online]. Encyclopaedia Britannica.
Dostupné online
. (anglicky)
Turecko
– Türkiye – (
TR
Provincie a jejich hlavní města
Adana
Adana
) •
Adıyaman
Adıyaman
) •
Afyonkarahisar
Afyonkarahisar
) •
Ağrı
Ağrı
) •
Aksaray
Aksaray
) •
Amasya
Amasya
) •
Ankara
Hlavní město Ankara
) •
Antalya
Antalya
) •
Ardahan
Ardahan
) •
Artvin
Artvin
) •
Aydın
Aydın
) •
Balıkesir
Balıkesir
) •
Bartın
Bartın
) •
Batman
Batman
) •
Bayburt
Bayburt
) •
Biledžik
Biledžik
) •
Bingöl
Bingöl
) •
Bitlis
Bitlis
) •
Bolu
Bolu
) •
Burdur
Burdur
) •
Bursa
Bursa
) •
Çanakkale
Çanakkale
) •
Çankırı
Çankırı
) •
Çorum
Çorum
) •
Denizli
Denizli
) •
Diyarbakır
Diyarbakır
) •
Düzce
Düzce
) •
Edirne
Edirne
) •
Elazığ
Elazığ
) •
Erzincan
Erzincan
) •
Erzurum
Erzurum
) •
Eskišehir
Eskišehir
) •
Gaziantep
Gaziantep
) •
Giresun
Giresun
) •
Gümüşhane
Gümüşhane
) •
Hakkâri
Hakkâri
) •
Hatay
Antakya
) •
Iğdır
Iğdır
) •
Isparta
Isparta
) •
Istanbul
Istanbul
) •
Izmir
Smyrna
) •
Kahramanmaraş
Kahramanmaraş
) •
Karabük
Karabük
) •
Karaman
Karaman
) •
Kars
Kars
) •
Kastamonu
Kastamonu
) •
Kayseri
Kayseri
) •
Kırıkkale
Kırıkkale
) •
Kırklareli
Kırklareli
) •
Kilis
Kilis
) •
Kırşehir
Kırşehir
) •
Kocaeli
İzmit
) •
Konya
Konya
) •
Kütahya
Kütahya
) •
Malatya
Malatya
) •
Manisa
Manisa
) •
Mardin
Mardin
) •
Mersin
Mersin
) •
Muğla
Muğla
) •
Muş
Muş
) •
Nevşehir
Nevşehir
) •
Niğde
Niğde
) •
Ordu
Ordu
) •
Osmaniye
Osmaniye
) •
Rize
Rize
) •
Sakarya
Sakarya
) •
Samsun
Samsun
) •
Siirt
Siirt
) •
Sinop
Sinop
) •
Sivas
Sivas
) •
Şırnak
Şırnak
) •
Şanlıurfa
Şanlıurfa
) •
Tekirdağ
Tekirdağ
) •
Tokat
Tokat
) •
Trabzon
Trabzon
) •
Tunceli
Tunceli
) •
Uşak
Uşak
) •
Van
Van
) •
Yalova
Yalova
) •
Yozgat
Yozgat
) •
Zonguldak
Zonguldak
Geografická lokalizace
Státy a
území v
Asii
Nezávislé státy
Afghánistán
Arménie
Ázerbájdžán
Bahrajn
Bangladéš
Bhútán
Brunej
Čína
Egypt
Filipíny
Gruzie
Indie
Indonésie
Irák
Írán
Izrael
Japonsko
Jemen
Jižní Korea
Jordánsko
Kambodža
Katar
Kazachstán
Kuvajt
Kypr
Kyrgyzstán
Laos
Libanon
Malajsie
Maledivy
Mongolsko
Myanmar (Barma)
Nepál
Omán
Pákistán
Rusko
Saúdská Arábie
Severní Korea
Singapur
Spojené arabské emiráty
Sýrie
Srí Lanka
Tádžikistán
Thajsko
Turecko
Turkmenistán
Uzbekistán
Vietnam
Východní Timor
Teritoria, kolonie a
závislá území
Austrálie
Ashmorův a Cartierův ostrov
Kokosové ostrovy
Vánoční ostrov
Čína
Hongkong
Macao
Spojené království
Akrotiri a Dekelia
Britské indickooceánské území
Územní celky se sporným
mezinárodním postavením
Abcházie
Jižní Osetie
Palestina
Severní Kypr
Tchaj-wan
Státy a
území v
Evropě
Suverénní státy
Albánie
Andorra
Arménie
Ázerbájdžán
Belgie
Bělorusko
Bosna a Hercegovina
Bulharsko
Černá Hora
Česko
Dánsko
Estonsko
Finsko
Francie
Gruzie
Chorvatsko
Irsko
Island
Itálie
Kazachstán
Kypr
Lichtenštejnsko
Litva
Lotyšsko
Lucembursko
Maďarsko
Malta
Moldavsko
Monako
Německo
Nizozemsko
Norsko
Polsko
Portugalsko
Rakousko
Rumunsko
Rusko
Řecko
San Marino
Severní Makedonie
Slovensko
Slovinsko
Spojené království
Srbsko
Španělsko
Švédsko
Švýcarsko
Turecko
Ukrajina
Vatikán
Státy bez plného uznání
Abcházie
Jižní Osetie
Kosovo
Podněstří
Severní Kypr
Závislá území
Dánsko
Faerské ostrovy
autonomní země
Spojené království
Akrotiri a Dekelia
Gibraltar
zámořská území
Guernsey
Jersey
Ostrov Man
korunní závislá území
Zvláštní oblasti vnitřní suverenity
Finsko
Alandy
autonomní oblast
podléhající
Alandské úmluvě z roku 1921
Norsko
Špicberky
nezařazené území
podléhající
Špicberské dohodě
Spojené království
Severní Irsko
země Spojeného království
podléhající
britsko-irské dohodě
Oceánské ostrovy v blízkosti Evropy jsou obvykle zařazeny ke kontinentu, i když se nenacházejí na jeho kontinentálním šelfu.
Některé země zcela mimo konvenční geografické hranice Evropy jsou běžně spojovány s kontinentem kvůli etnologickým vazbám.
Stát leží větší částí v Asii.
Státy u
Černého moře
Abcházie
Bulharsko
Gruzie
Rumunsko
Rusko
Turecko
Ukrajina
Částečně uznané státy.
Členství v
mezinárodních organizacích
Severoatlantická aliance
(NATO)
Albánie
Belgie
Bulharsko
Černá Hora
Česko
Dánsko
Estonsko
Finsko
Francie
Chorvatsko
Island
Itálie
Kanada
Litva
Lotyšsko
Lucembursko
Maďarsko
Německo
Nizozemsko
Norsko
Polsko
Portugalsko
Rumunsko
Řecko
Severní Makedonie
Slovensko
Slovinsko
Spojené království
Španělsko
Švédsko
Turecko
USA
Organizace islámské spolupráce
Členové
Afghánistán
Albánie
Alžírsko
Ázerbájdžán
Bahrajn
Bangladéš
Benin
Burkina Faso
Brunej
Čad
Džibutsko
Egypt
Gabon
Gambie
Guinea
Guinea-Bissau
Guyana
Indonésie
Írán
Irák
Jemen
Jordánsko
Kamerun
Katar
Kazachstán
Komory
Kuvajt
Kyrgyzstán
Libanon
Libye
Maledivy
Malajsie
Mali
Mauritánie
Maroko
Mosambik
Niger
Nigérie
Omán
Pákistán
Palestina
Pobřeží slonoviny
Saúdská Arábie
Senegal
Sierra Leone
Somálsko
Spojené arabské emiráty
Súdán
Surinam
Tádžikistán
Turecko
Tunisko
Togo
Turkmenistán
Uganda
Uzbekistán
Pozastavené členství
Sýrie
Pozorovatelé
Bosna a Hercegovina
Rusko
Středoafrická republika
Severní Kypr
Thajsko
Organizace turkických států
Členové
Ázerbájdžán
Ázerbájdžán
Kazachstán
Kazachstán
Kyrgyzstán
Kyrgyzstán
Turecko
Turecko
Uzbekistán
Uzbekistán
Pozorovatelé
Maďarsko
Maďarsko
Severní Kypr
Severní Kypr
Turkmenistán
Turkmenistán
Summity
Summity turkických jazykových zemí
(1992–2010)
Summity Turkické rady
(2011–2021)
Samarkand (2022)
Symboly
Vlajka
Den spolupráce turkicky mluvících zemí
Ocenění
Nejvyšší řád turkického světa
D8
Bangladéš
Egypt
Indonésie
Írán
Malajsie
Nigérie
Pákistán
Turecko
G20
Jihoafrická republika
Argentina
Brazílie
Kanada
Mexiko
Spojené státy americké
Indonésie
Saúdská Arábie
Indie
Čína
Japonsko
Jižní Korea
Rusko
Turecko
Evropská unie
Francie
Německo
Itálie
Spojené království
Austrálie
Autoritní data
Biblio
0235138e-838e-4a77-b45b-068626936bab
NKC
ge131143
BNE
XX451272
BNF
cb118656641
(data)
CANTIC
981061035037506706
CiNii
DA03795741
GND
4061163-2
HDS
003374
ISNI
0000 0004 0369 9232
KulturNav
545a9593-d5b9-41a4-a95b-4dd696c47119
LCCN
n80070818
LNB
000040410
MBAREA
d3be28b4-41f7-3752-8a05-ed45e1d1e492
NARA
10035803
NDL
00573331
NLA
35558290
NLG
11590
NLI
987007312954105171
SUDOC
026402564
TDVİA
turkiye
UKPARL
e3w7Feop
VcBA
499/48176
VIAF
244983681
WorldCat Entities
E39PBJxmHG9jJjCTM3y4pFRqcP
Portály
Balkán
Citováno z „
Kategorie
Turecko
Státy NATO
Státy Unie pro Středomoří
Republiky
Státy a území vzniklé roku 1923
Jihovýchodoevropské státy
Balkánské státy
Státy Asie
Státy Evropy
Transkontinentální státy
Skryté kategorie:
Údržba:Stránky s nečíselnými parametry formatnum
Monitoring:Články s výpočty
Údržba:Hodnota není číslo
Údržba:Články s dočasně použitou šablonou
Údržba:Články k aktualizaci
Monitoring:Články přeložené z enwiki
Monitoring:Články s identifikátorem Biblio
Monitoring:Články s identifikátorem NKC
Monitoring:Články s identifikátorem BNE
Monitoring:Články s identifikátorem BNF
Monitoring:Články s identifikátorem CANTIC
Monitoring:Články s identifikátorem CINII
Monitoring:Články s identifikátorem GND
Monitoring:Články s identifikátorem HDS
Monitoring:Články s identifikátorem ISNI
Monitoring:Články s identifikátorem KulturNav
Monitoring:Články s identifikátorem LCCN
Monitoring:Články s identifikátorem LNB
Monitoring:Články s identifikátorem MusicBrainz oblast
Monitoring:Články s identifikátorem NARA
Monitoring:Články s identifikátorem NDL
Monitoring:Články s identifikátorem NLA
Monitoring:Články s identifikátorem NLG
Monitoring:Články s identifikátorem NLI
Monitoring:Články s identifikátorem SUDOC
Monitoring:Články s identifikátorem TDVİA
Monitoring:Články s identifikátorem UKPARL
Monitoring:Články s identifikátorem VcBA
Monitoring:Články s identifikátorem VIAF
Monitoring:Články s identifikátorem WorldCat Entities
Portál Balkán/Zapojené články
Monitoring:1000 nejdůležitějších článků/dlouhé
Turecko
Přidat téma